6 C 195/2024-123 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 8 650,50 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ve výši 4 500 Kč z 12. 4. 2023, za který se zavázal vrátit jednorázově do 13. 5. 2023 5 850 Kč. Žalovaný se ocitl v prodlení, žalobkyně spolu s touto částkou požadovala smluvní pokutu z prodlení ve výši 0,1 % denně, nejvýše 1 480,50 Kč, náklady na vymáhání pohledávky 3 300 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 5 850 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení.2. Žalovaný se žalobě bránil poukazem na nemravnost sjednaného příslušenství (RPSN 2 229,81 %). Kromě toho podle něj žalobkyně nesplnila svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost klienta, který byl v době sjednání úvěru čerstvě po ukončeném oddlužení, z insolvenčního řízení byla patrná jeho úvěrová minulost s nebankovními společnostmi a z toho plynoucí neschopnost dostát svým závazkům. Žalobkyně měla také k dispozici výpis z účtu žalovaného, z něhož plynul sice příjem nadstandardní výše, z transakčních pohybů však bylo zřejmé, že s ním žalovaný neumí hospodařit, byl-li již k 30. dni v měsíci vyčerpán. Žalovaný navrhl žalobkyni před podáním žaloby smír a zahájil řízení u finančního arbitra (které bylo pro podání žaloby zastaveno). Při jednání navrhl, aby mu soud uložil povinnost zaplatit 4 500 Kč ve splátkách po 500 Kč měsíčně a ve zbytku žalobu zamítl.3. Na základě nesporných tvrzení účastníků a provedených důkazů zjistil soud následující skutkový stav: Žalobkyně s žalovaným podepsali dne 12. 4. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný čerpal úvěr 4 500 Kč, který měl vrátit jednorázově do 13. 5. 2023 spolu s úplatou, celkem 5 850 Kč. Pro případ prodlení žalovaného se splácením sjednali účastníci řízení také smluvní pokutu do maximální výše 1 480,50 Kč; RPSN činila 2 229,81 %. Žalobkyni bylo před poskytnutím úvěru známo, že dne 22. 2. 2023 nabylo právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým vzal na vědomí splnění oddlužení žalovaného. Žalovaný uvedl v žádosti o úvěr příjem 35 – 38 000 Kč měsíčně, výdaje cca 10 500 Kč měsíčně, účelem úvěru měla být dovolená. Původně žádal o úvěr 6 000 Kč, to mu žalobkyně zamítla a poskytla pouze 4 500 Kč. Ve výpisech z účtu žalovaného za měsíce leden až březen 2023 je patrno, že ve skladbě výdajů žalovaného se objevují mimo jiné sázky a návštěvy restaurací; dne 28. 3. 2023 přijal žalovaný dvě půjčky po 10 000 Kč od jiné nebankovní společnosti.4. Po právní stránce hodnotil soud zjištěný skutkový stav takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „o. z.“). Žalobkyně však podle soudu nesplnila svou povinnost plynoucí z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Z podkladů a informací, které měla o žalovaném k dispozici, neměla vyhodnotit, že bude schopen úvěr (byť takto nízké výše) splatit. Čerstvě skončené insolvenční řízení napovídalo, že v minulosti měl s úhradou svých závazků problém; skutečnost, že projevil zájem o další nebankovní úvěry v tak krátkém čase poté nasvědčuje bez dalšího tomu, že se plnit své závazky dosud nenaučil, o čemž svědčí i z pohledu soudu nezdravá skladba výdajů a účel sjednaného úvěru. Není-li člověk schopen pokrýt ze svého příjmu běžné výdaje, pak si zkrátka nemůže dovolit utrácet za nepotřebné výdaje jako jsou sázky, restaurace či dovolená. Soud proto shledal smlouvu absolutně neplatnou s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb.5. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Žalovaný dosud neuhradil ničeho, bezdůvodně se tedy obohatil částkou 4 500 Kč, kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl a vzhledem ke snaze žalovaného o smírné vyřešení sporu a ušetření nákladů soudního řízení vyhověl také jeho žádosti o možnost plnění ve splátkách v souladu s § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“); výši měsíční splátky určil soud podle původního návrhu žalovaného, neboť splátku 500 Kč nepovažoval za dostatečnou – i žalobkyně má právo na zaplacení pohledávky v přiměřené době.6. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.7. Výrok III o nákladech účastníků řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla (při zohlednění požadovaného příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku) úspěšná z 35 %. Žalovanému, který byl tím pádem úspěšný ze 65 %, náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 30 % (po odečtení úspěchu žalobkyně). Náklady řízení žalovaného tvoří odměna zastupující advokátky za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě a účast při jednání) podle § 7 bod 4 advokátního tarifu ve výši 1 500 Kč a paušální náhrada hotových výdajů za uvedené úkony po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrada cestovného 710,90 Kč za cestu k jednání 19. 8. 2024 , adresa, a zpět (vzdálenost 76 km při průměrné spotřebě vozidla 9,7 l/100 km podle předloženého technického průkazu vozidla, ceně nafty 38,70 Kč/1 l a sazbě základní náhrady za používání silničního motorového vozidla ve výši 5,60 Kč/km pro rok 2024 podle vyhlášky č. 398/2023 Sb.), náhrada za promeškaný čas 400 Kč (čtyři půlhodiny po 100 Kč na cestě , adresa, a zpět podle § 14 advokátního tarifu), a konečně 21 % DPH ve výši 1 367,30 Kč. Z celkových nákladů žalovaného 7 878,20 Kč mu tak náleží náhrada 30 % ve výši 2 363,46 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. se náhrada nákladů řízení hradí k rukám advokáta.8. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.9. Rozsudek obsahuje v souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. pouze stručné odůvodnění.