6 C 21/2024-50 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 25 187,99 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru č. , hodnota, , uzavřené dne , datum, mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získala žalovaná od původní věřitelky úvěr 15 000 Kč, za který se zavázala vrátit 27 888 Kč ve 14měsíčních splátkách po 1 992 Kč, tj. nejpozději do , datum, . Dostala se však do prodlení a žalovaná částka představuje nezaplacenou jistinu 9 022,22 Kč spolu s neuhrazenými poplatky a kapitalizovaným úrokem. Smlouvou účinnou dne , datum, postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalované dne , datum, .2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaná zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. II. ÚS 1308/10). Soudní písemnost byla žalované vhozena do domovní schránky. Na zahájené řízení byla nadto žalovaná v projednávané věci soudem upozorněna prostřednictvím žalobkyní sdělené e-mailové adresy, telefonicky se s ní spojit nepodařilo.3. Soud proto projednal věc v nepřítomnosti žalované, která se, ač řádně předvolána, k jednání nedostavila.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:5. Původní věřitelka („, právnická osoba, “) s žalovanou podepsaly dne , datum, Smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které obdržela žalovaná toho dne hotovost 15 000 Kč a zavázala se za to vrátit 27 888 Kč ve 14měsíčních splátkách po 1 992 Kč (viz Smlouva o úvěru č. , hodnota, čl. 17-18). Učinily tak na základě písemné žádosti žalované z téhož dne, v níž žalovaná ke svým poměrům uvedla, že má příjem ze zaměstnání 5 509 Kč měsíčně a její měsíční výdaje činí 1 000 Kč na bydlení a energie a 3 860 Kč na jídlo, dopravu a osobní náklady; celkem 4 860 Kč (viz Žádost o úvěr čl. 40). Žalovaná uhradila žalobkyni v souvislosti s uvedenou smlouvou 11 700 Kč (viz transakční historie čl. 29). Smlouvou ze dne , datum, , účinnou , datum, (viz smlouva o postoupení pohledávek čl. 19-21), postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovanou ve výši 16 187,99 Kč žalobkyni (viz seznam postoupených pohledávek čl. 22-24), což žalované oznámila dopisem ze dne , datum, (viz oznámení o postoupení pohledávky čl. 25). Dne , datum, odeslala žalobkyně žalované na její evidenční adresu (viz výše) předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 26-28).6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do , datum, (dále jen „o. z.“).7. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet.8. V projednávané věci nepoučoval soud žalobkyni, že neunáší břemeno tvrzení a důkazu ke zkoumání úvěruschopnosti žalované, neboť i kdyby měla jí uváděné údaje za ověřené, nemohla při měsíčním příjmu 5 509 Kč a výdajích 4 860 Kč učinit úsudek, že je žalovaná při disponibilním zůstatku 649 Kč měsíčně schopna splácet úvěr s výší splátky 1 992 Kč měsíčně. Původní věřitelka nemohla a neměla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, že je žalovaná úvěruschopná. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně měla vyloučenu schopnost žalované úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.9. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od , datum, do , datum, , mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. Pl. ÚS 21/96) a i s odkazem na naznačené stanovisko SDEU z roku 2014 je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz dále důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy). SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne , datum, ) k předběžné otázce tuzemského soudu tak, že ukládala-li spotřebiteli povinnost uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve stanovené lhůtě, pak nebyla souladná se směrnicí (proto také viz dnešní znění § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného podle zákona č. 96/2022 Sb. od , datum, , podle kterého přihlédne soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i bez návrhu). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“10. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která žalovaná v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnila, že původní věřitelka přenechala žalované hotovost ve výši 15 000 Kč a žalovaná jí dosud zaplatila zpět 11 700 Kč. Žalovaná se tedy na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.), bezdůvodně obohatila částkou 3 300 Kč, kterou je povinna žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.11. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi ú