6 C 22/2024-50 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení , částka, s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru č. , hodnota, , uzavřené dne , datum, mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získala žalovaná od původní věřitelky úvěr , částka, , za který se zavázala vrátit , částka, ve 14měsíčních splátkách po , částka, , tj. nejpozději do , datum, . Dostala se však do prodlení a žalovaná částka představuje nezaplacenou jistinu , částka, spolu s neuhrazenými poplatky a kapitalizovaným úrokem. Smlouvou účinnou dne , datum, postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalované dne , datum, .2. Žaloba s výzvou k vyjádření ve stanovené lhůtě 10 dnů byla žalované doručena do vlastních rukou; přesto nereagovala a v řízení zůstala nečinná.3. Soud projednal věc v nepřítomnosti žalované, která se, ač řádně předvolána, k jednání nedostavila.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:5. Původní věřitelka („, právnická osoba, “) s žalovanou podepsaly dne , datum, Smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které obdržela žalovaná toho dne hotovost , částka, a zavázala se za to vrátit , částka, ve 14měsíčních splátkách po , částka, (viz Smlouva o úvěru č. , hodnota, čl. 17-18). Učinily tak na základě písemné žádosti žalované z téhož dne, v níž žalovaná ke svým poměrům uvedla, že je starobní důchodkyní s měsíčním příjmem , částka, , příjem další (blíže nespecifikované) spolužijící osoby činí , částka, (tj. příjmy celkem , částka, ); její měsíční výdaje činí , částka, na bydlení a energie, , částka, na jídlo a dopravu, , částka, za telefon a , částka, činí splátky stávajících půjček, celkem , částka, (viz Žádost o úvěr čl. 40). Žalovaná uhradila žalobkyni v souvislosti s uvedenou smlouvou , částka, (viz transakční historie čl. 30). Smlouvou ze dne , datum, , účinnou , datum, (viz smlouva o postoupení pohledávek čl. 19–21), postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovanou ve výši , částka, žalobkyni (viz seznam postoupených pohledávek čl. 22–25), což žalované oznámila dopisem ze dne , datum, (viz oznámení o postoupení pohledávky čl. 26). Dne , datum, odeslala žalobkyně žalované předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 27–29).6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do , datum, (dále jen „o. z.“).7. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet.8. V projednávané věci vyšla původní věřitelka pouze formálně z prohlášení žalované, které nijak neověřovala a nezkoumala. V žádosti o úvěr je sice uvedeno, že žalovaná uvedené údaje doložila výpisem z bankovního účtu a poštovními poukázkami, tyto však nebyly soudu předloženy. Soud v tomto ohledu žalobkyni nepoučoval, neboť i kdyby se prohlášení žalované ukázalo jako pravdivé a podložené, nemělo vést původní věřitelku k závěru o úvěruschopnosti žalované. Prostým porovnáním příjmové a výdajové stránky majetkových poměrů žalované zbývá disponibilní částka nižší než je splátka sjednaného úvěru. Z pohledu soudu tak objektivně panovala důvodná pochybnost o schopnosti žalované úvěr splácet a poskytla-li jej původní věřitelka i přesto, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.9. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od , datum, do , datum, , mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. Pl. ÚS 21/96) a i s odkazem na naznačené stanovisko SDEU z roku 2014 je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz dále důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy). SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne , datum, ) k předběžné otázce tuzemského soudu tak, že ukládala-li spotřebiteli povinnost uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve stanovené lhůtě, pak nebyla souladná se směrnicí (proto také viz dnešní znění § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného podle zákona č. 96/2022 Sb. od , datum, , podle kterého přihlédne soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i bez návrhu). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“10. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor původní věřitelky ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která žalovaná v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnila, že původní věřitelka přenechala žalované hotovost ve výši , částka, a žalovaná jí dosud zaplatila zpět , částka, . Žalovaná již tedy částku, kterou se bezdůvodně obohatila, vrátila. Soud proto žalobu zamítl.11. Výrok II o nákladech účastníků řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení byla v řízení úspěšná žalovaná, které však žádné náklady nevznikly; soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.12. Vyšší soudní úředník vydal ve věci usnesení Okresního soudu v Kroměříži č. j. EPR 306935/2023-5 ze dne , datum, , kterým doměřil žalobkyni soudní poplatek ve výši , částka, . Žalobkyně proti němu podala v zákonné lhůtě námitky, neboť soudní poplatek byl v uvedené výši doměřen z příslušenství (kapitalizovaného úroku). Soud shledal námitky důvodnými a v souladu s § 12 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, usnesení výrokem III rozsudku zrušil.13. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, který je přílohou výše uvedeného zákona o soudních poplatcích, ve výši , částka, . Vzhledem k přeplatku , částka, , který žalobkyni vznikl zrušením usnesení vyššího soudního úředníka (viz předchozí odstavec), uložil soud žalobkyni doplatit způsobem uvedeným v posledním výroku rozsudku soudní poplatek ve výši , částka, .