6 C 336/2024-50 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení , částka, s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru č. , hodnota, , uzavřené dne , datum, mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získala žalovaná od původní věřitelky úvěr , částka, , za který se zavázala vrátit , částka, ve 20měsíčních splátkách po , částka, , tj. nejpozději do , datum, . Dostala se však do prodlení a žalovaná částka představuje nezaplacenou jistinu , částka, spolu s neuhrazenými poplatky a kapitalizovaným úrokem. Smlouvou účinnou dne , datum, postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalované dne , datum, .2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a první písemnost doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, kde si žalovaná písemnost nepřevzala. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Jelikož adresa trvalého pobytu žalované je sídlem ohlašovny označené v informačním systému evidence obyvatel jako adresa úřadu, další písemnosti již soud žalované doručoval postupem podle § 50m o. s. ř., tj. byly uloženy u soudu a na úřední desce soudu byla vyvěšena výzva k jejímu vyzvednutí.3. Soud proto projednal věc v nepřítomnosti žalované, která se, ač řádně předvolána, k jednání nedostavila.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:5. Původní věřitelka („, právnická osoba, “) s žalovanou podepsaly dne , datum, Smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které obdržela žalovaná toho dne hotovost , částka, a zavázala se za to vrátit , částka, ve 20měsíčních splátkách po , částka, (viz Smlouva o úvěru č. , hodnota, čl. 14-15). Učinily tak na základě písemné žádosti žalované, v níž žalovaná ke svým poměrům uvedla, že jejími příjmy jsou sociální dávky v souhrnné výši , částka, , je rozvedená a vyživuje jedno dítě; její měsíční výdaje činí , částka, na bydlení a energie, , částka, na jídlo a dopravu, , částka, na telefon a , částka, hradí na dřívější splátky, z čehož vychází měsíční disponibilní zůstatek , částka, (viz Žádost o úvěr čl. 38). K tomu měla původní věřitelka k dispozici nájemní smlouvu žalované, z níž plynula výše nájemného , částka, (č.l. 37) a výpisy z bankovního účtu žalované, z nichž vyplývá standardně měsíční zůstatek v řádu jednotek či nižších desítek korun (č.l. 39-43). Žalovaná uhradila žalobkyni v souvislosti s uvedenou smlouvou , částka, (viz transakční historie čl. 17). Smlouvou ze dne , datum, , účinnou , datum, (viz smlouva o postoupení pohledávek čl. 2023, 18, 16), postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovanou žalobkyni (viz seznam postoupených pohledávek čl. 24), což žalované oznámila dopisem ze dne , datum, (viz oznámení o postoupení pohledávky čl. 19). Dne , datum, odeslala žalobkyně žalované na jí uvedenou kontaktní adresu předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 25-27).6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do , datum, (dále jen „o. z.“).7. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.8. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).9. V projednávané věci vyšla původní věřitelka pouze formálně z prohlášení žalované, které sice ověřila, ale nezkoumala/adekvátně nevyhodnotila zjištěné nesrovnalosti (např. tvrzený výdaj na bydlení , částka, vs. nájemné podle smlouvy , částka, , či „disponibilní“ zůstatek , částka, podle prohlášení vs. pravidelně téměř nulový měsíční zůstatek na bankovním účtu). U žalované nadto šlo o osobu vyživující nezletilé dítě a žijící přitom výhradně ze sociálních dávek. Takový klient je z pohledu soudu , právnická osoba, nespolehlivý, neboť z toho jednak plyne, že se nemůže/nechce živit prací, jednak se sociální dávky (vyjma starobního důchodu) vyznačují nejistotou, jak dlouho bude jejich adresát splňovat potřebné podmínky. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem měla z pohledu soudu původní věřitelka dostatek (ověřených) informací pro závěr, že žalovaná úvěruschopná v žádném rozsahu není. Poskytla-li přesto spotřebitelský úvěr, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.10. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“11. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která žalovaná v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnila, že původní věřitelka přenechala žalované hotovost ve výši , částka, a žalovaná jí dosud zaplatila zpět , částka, . Žalovaná se tedy na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.), bezdůvodně obohatila částkou , částka, , kterou je povinna žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.12. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, vyložil (a zdejší soud se s ním ztoto