8 C 29/2024-174 — Okresní soud v Kroměříži

1. Návrhem doručeným soudu dne 4. 4. 2024 domáhala se žalobkyně zaplacení částky 16 612,66 Kč spolu s úrokem z úvěru, zákonným úrokem z prodlení a náhrady nákladů řízení. Uvedla, že dne 2. 6. 2017 uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru ve formě kontokorentního úvěru s úvěrovým rámcem 10 000 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut, žalovaný se zavázal úvěr splácet a uhradit poplatek a úroky z úvěru. Před uzavřením smlouvy došlo k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. V souladu s obchodními podmínkami, které byly součástí smluvního ujednání, byla žalovanému ze strany žalobkyně zaslána výpověď úvěrové smlouvy a výzva k úhradě dlužné částky, na základě čehož byla smlouva vypovězena ke dni 22. 12. 2021. Žalovaný dluh neuhradil, žalobkyně proto požaduje dále úrok z úvěru a zákonný úrok z prodlení, vše z dlužné částky (evidované ke dni 31. 3. 2024) od 1. 4. 2024 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani po zaslané upomínce.2. Žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vyšla z údajů uvedených v žádosti o poskytnutí kontokorentního úvěru ze dne 31. 5. 2017, které zaznamenala do tabulky posuzování. Žalovaný uvedl, že jeho průměrná výše příjmů odpovídá částce 20 000 Kč od zaměstnavatele „, Anonymizováno, , , jméno FO, , právnická osoba, .“. Příjem žalovaného si žalobkyně ověřila z výpisu z účtu, kam žalovanému v období od 2. 12. 2016 do 1. 6. 2017 chodil. Žalovaný uvedl, že nemá žádný další úvěr, což si žalobkyně ověřila v bankovním registru klientských informací BRKI. K dalším výdajům uvedl žalovaný v žádosti částku 5 000 Kč, kterou si žalobkyně ověřila z transakční historie účtu žalovaného, k němuž poskytla kontokorentní úvěr, a výsledek posuzování zaznamenala do tabulky posuzování. Žalobkyně na straně výdajů pracovala s částkou 9 269 Kč, kterou vypočetla jako částku aktuálního životního minima, nezbytných výdajů žalovaného podle transakční historie a nezbytných výdajů uvedených v žádosti o úvěr. Při odečtení výdajů ve výši 9 269 Kč od příjmu zbývalo žalovanému na splácení dluhů alespoň 8 788 Kč, což značně převyšovalo simulovanou splátku úvěru ve výši 400 Kč. Žalobkyně proto úvěr žalovanému poskytla.3. Soud ve věci nařídil jednání, které se konalo dne 31. 7. 2024 a k němuž se dostavil žalovaný. Žalobkyně se z jednání omluvila.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 2. 6. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru ve formě kontokorentního úvěru, na základě které se žalovanému zavázala na jeho běžný účet č. , č. účtu, zřízený na základě Rámcové smlouvy o poskytování platebních služeb ze dne 22. 11. 2016 poskytnout kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč s dobou trvání spotřebitelského úvěru 1 rok s možností obnovy poskytnutí úvěru na následující rok (viz smlouva o spotřebitelském úvěru č.l. 23, rámcová smlouva č.l. 36). Učinili tak na základě elektronické žádosti žalovaného o poskytnutí kontokorentního úvěru ze dne 31. 5. 2017, v níž žalovaný uvedl, že má průměrný měsíční příjem 20 000 Kč od „, Anonymizováno, , , jméno FO, , právnická osoba, .“, nemá žádné další závazky či úvěry, nezbytné výdaje činí částku 5 000 Kč (viz žádost o poskytnutí kontokorentního úvěru č.l. 37). Žalovaný kontokorentní úvěr vyčerpal (viz výpisy z účtu č.l. 72 a násl.) a dluh ve lhůtě splatnosti neuhradil. Dne 27. 10. 2021 doručila žalobkyně žalovanému v souladu s obchodními podmínkami (viz č.l. 39) na jeho adresu uvedenou ve smlouvě o spotřebitelském úvěru výpověď úvěrové smlouvy a výzvu k úhradě dluhu, na základě které žalobkyně ke dni 22. 12. 2021 smlouvu o úvěru vypověděla (viz výpověď č.l. 137). Naposledy byl žalovaný upomínán předžalobní upomínkou ze dne 7. 3. 2022 (viz výzva k plnění, doručenka č.l. 139).5. Žalobkyně byla usnesením ze dne 4. 6. 2024 č.j. , spisová značka, vyzvána, aby doplnila svá tvrzení uvedená v žalobě o tom, jakým způsobem získala konkrétní informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr (příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného, celková finanční a rodinná situace, vyživované osoby) a jak si údaje tvrzené žalovaným ověřila. Na výzvu žalobkyně nereagovala a k jednání se nedostavila.6. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by před poskytnutím úvěru žalovanému měla jím uváděné údaje o příjmech, výdajích a konkrétní finanční i celkové životní situaci za ověřené. Z doložené transakční historie účtu žalovaného má soud za prokázané, že žalobkyně ověřovala příjem žalovaného. Výdaje však žalobkyně vzala v potaz pouze v odhadované výši a dostatečně je neověřila.7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).8. Podle soudu však žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.9. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).10. V projednávané věci vyšla žalobkyně z prohlášení žalovaného, která ověřovala pouze omezeně v rozsahu příjmů žalovaného. K výdajům však vzala v potaz neověřené tvrzení žalovaného, že jeho výdaje činí částku 5 000 Kč, aniž by dále zjišťovala, z čeho se částka výdajů skládá. Sama pak ověřovala výdaje žalovaného z jeho výpisu z účtu za předcházející měsíce. Z nich však vyplývá, že žalovaný většinu svých finančních prostředků několik dní po obdržení mzdy od zaměstnavatele vybral z bankomatu v hotovosti a dále provedl pouze minimum plateb kartou (většinou za nákup potravin v řádu stokorun). Z transakční historie tak nebylo možné ověřit, jaké má žalovaný výdaje na bydlení a další nutné výdaje. Žalobkyně při výpočtu výdajů žalovaného přistoupila k odhadu jeho výdajů na základě částky životního minima, tvrzení žalovaného a několika položek výdajů zjistitelných z výpisu z účtu. Vzhledem ke zjištěným (resp. nezjištěným) skutečnostem neměla z pohledu soudu žalobkyně dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaný úvěruschopen či nikoli. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.11. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022, mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného