8 C 73/2024-46 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 39 720,36 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, , uzavřené dne 24. 6. 2022 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získal žalovaný od původní věřitelky úvěr v hotovosti ve výši 20 000 Kč, za kterou se zavázal vrátit celkem 37 184 Kč ve 14měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Zaplatil však pouze 3 200 Kč, poslední splátku uhradil dne 14. 10. 2022. Den následující po dni splatnosti další předepsané splátky se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně měla nárok na úhradu celé zbývající části úvěru; žalovaná částka představuje jistinu ve výši 18 632,30 Kč a sjednané příslušenství, poplatky a smluvní pokutu. Smlouvou účinnou dne 7. 8. 2023 postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne 27. 2. 2024.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10).3. Soud ve věci nařídil jednání, které se konalo dne 6. 11. 2024 za účasti žalobkyně. Žalovaný, kterému soud doručoval předvolání na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, se k jednání nedostavil.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:5. Původní věřitelka s žalovaným podepsali dne 24. 6. 2022 smlouvu o úvěru č. , hodnota, znějící na částku 20 000 Kč, kterou žalovaný ihned čerpal hotovostně a zavázal se vrátit celkem 37 184 Kč ve 14měsíčních splátkách po 2 656 Kč (viz smlouva o úvěru čl. 12). Učinili tak na základě žádosti žalovaného (čl. 33), který ke svým osobním a majetkovým poměrům uvedl, že je rozvedený, bez vyživovací povinnosti; je poživatelem starobního důchodu ve výši 8 984 Kč, bydlí u přítelkyně, nemá bankovní účet. Ke skladbě měsíčních výdajů žalovaný uvedl 1 000 Kč na bydlení a 2 000 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady, měsíční splátky stávajících exekucí uvedl 200 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení, podle tvrzení žalobkyně uhradil pouze 3 200 Kč představující splátku ze dne 25. 6. 2022 ve výši 2 700 Kč a splátku ze dne 14. 10. 2022 ve výši 500 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek účinnou dne 7. 8. 2023 (čl. 15 až 17) postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným žalobkyni (viz seznam postoupených pohledávek čl. 18 a 19), což žalovanému oznámila dopisem ze dne 15. 8. 2023 (čl. 20). Dne 27. 2. 2024 odeslala žalobkyně žalovanému na jeho evidenční adresu předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 22, 23). Z ostatních provedených důkazů soud nic podstatného nezjistil.6. Žalobkyně ani přes poučení soudu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím půjčky žalovanému měla jím uváděné údaje o výdajích a konkrétní finanční i celkové životní situaci za ověřené. Původní věřitelka při posouzení úvěruschopnosti pracovala s příjmem žalovaného 8 984 Kč měsíčně doloženým poštovními poukázkami o výši vyplaceného invalidního důchodu druhého stupně (viz č.l. 34). Původní věřitelka dále pracovala s neověřenými údaji o výši výdajů žalovaného na bydlení ve výši 1 000 Kč a dalšími náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 2 000 Kč. Žalobkyně soudu přes výzvu nedoložila, že by původní věřitelka řádně ověřovala výdaje žalovaného, zejména jeho dluhovou zatíženost a výši jeho nezbytných měsíčních výdajů na bydlení.7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 4. 1. 2023 (dále jen „o. z.“).8. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.9. V projednávané věci vyšla původní věřitelka z prohlášení žalovaného, které zkoumala pouze povrchně. Ověřen měla pouze příjem žalovaného, neověřené pak měla skutečné výdaje a dluhovou zatíženost žalovaného, tedy žádné z informací nezbytných pro posouzení úvěruschopnosti. Soudu k posouzení úvěruschopnosti doložila pouze žádost o úvěr. Žalobkyně tvrdila, že původní věřitelka měla v době posuzování žádosti žalovaného k dispozici výpisy z bankovního účtu, v žádosti však žalovaný uvedl, že bankovní účet nemá a ani žalobkyně tvrzené výpisy z bankovního účtu k výzvě soudu nedoložila. Příjem žalovaného, kterým je invalidní důchod druhého stupně (ačkoliv v žádosti o úvěr je označen starobní důchod), je velmi nízký. Z žádosti o úvěr přitom vyplývá, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy o úvěru další dluh ve výši 20 000 Kč, který hradil k rukám soudního exekutora , tituly před jménem, , jméno FO, , což již samo o sobě s ohledem na výši příjmů žalovaného zakládá důvodnou pochybnost o schopnosti žalovaného splácet nově sjednaný úvěr. Poskytla-li původní věřitelka spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.10. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.11. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která žalovaný v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnil, že původní věřitelka přenechala žalovanému hotovost ve výši 20 000 Kč a žalovaný jí dosud zaplatil zpět 3 200 Kč. Žalovaný se tedy na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.), bezdůvodně obohatil částkou 16 800 Kč, kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.12. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářskýc