6 C 143/2025-59 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení , částka, s příslušenstvím z titulu Smlouvy č. , hodnota, , uzavřené dne , datum, mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získal žalovaný od původní věřitelky úvěr , částka, , za který se zavázal vrátit , částka, ve 21měsíčních splátkách po , částka, . Dostal se však do prodlení a žalovaná částka představuje nezaplacenou jistinu , částka, spolu s neuhrazenými poplatky, kapitalizovaným i běžícím obchodním úrokem a kapitalizovaným i běžícím úrokem z prodlení zákonné výše. Smlouvou účinnou dne , datum, postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne , datum, .2. Žalovaný sdělil soudu svou doručovací adresu, jinak zůstal v řízení nečinný. Soud proto projednal věc v jeho nepřítomnosti, neboť se, ač řádně předvolán, k jednání nedostavil.3. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Původní věřitelka („, Anonymizováno, “) s žalovaným podepsali dne , datum, Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které obdržel žalovaný toho dne hotovost , částka, a zavázal se za to vrátit , částka, ve 21měsíčních splátkách po , částka, (č.l. 12-15). Učinili tak na základě písemné žádosti žalovaného z téhož dne, v níž žalovaný ke svým poměrům uvedl, že je svobodný, žije v nájmu, pracuje jako , Anonymizováno, , Anonymizováno, – , Anonymizováno, s měsíčních příjmem , částka, , k čemuž podle ručních poznámek na dokumentu předložil výpis z bankovního účtu za měsíce říjen a listopad a tři faktury za měsíce říjen, listopad a prosinec; „odhadované měsíční výdaje žadatele“ činily podle jeho prohlášení , částka, , jiné zahrnuty nebyly (čl. 39). Zmíněné faktury (č.l. 40-41) dokládaly deklarovaný příjem, výpisy z účtu (č.l. 41v-43) odrážely vždy jen období několika dnů kolem přijetí platby podle faktury, celkový obraz o měsíčních výdajích žalovaného z nich zjistit nelze. Podle tvrzení žalobkyně dosud žalovaný v souvislosti s uvedenou smlouvou uhradil , částka, . Smlouvou ze dne , datum, , účinnou , datum, (čl. 16), postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným žalobkyni, což žalovanému oznámila dopisem ze dne , datum, , odeslaným , datum, (čl. 17-18). Dne , datum, odeslala žalobkyně žalovanému na jeho korespondenční adresu předžalobní upomínku (čl. 19-20).4. Soud zamítl návrh žalobkyně na provedení důkazu výslechem zprostředkovatelky původní věřitelky , jméno FO, , neboť žalobkyně nedoplnila tvrzení, k nimž by mohl být navržený důkaz proveden. Ke skladbě a výši výdajů žalovaného netvrdila nic nad rámec jím deklarovaných , částka, , což je prokázáno výše zmíněnou listinou. Netvrdila, že by původní věřitelka zjišťovala, jaké jsou náklady žalovaného na bydlení, zda má vůči někomu vyživovací povinnost a jaké výše, zda má jiné závazky apod.; další dokazování k uvedenému by tak bylo nadbytečné.5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do , datum, (dále jen „o. z.“).6. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne , datum, ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.7. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).8. V projednávané věci původní věřitelka sice měla ověřený příjem žalovaného za poslední tři měsíce, o skladbě jeho výdajů a schopnosti hospodařit však nevěděla nic. Vyšla pouze z prohlášení, že jeho měsíční výdaje činí , částka, , což zjevně není reálné. Nevěděla nic o jeho bytové situaci, nezjišťovala případné vyživovací povinnosti ani jiné závazky. Vzhledem ke zjištěným (resp. nezjištěným) skutečnostem neměla původní věřitelka dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaný úvěruschopen či nikoli. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (o nerozvážném poskytnutí úvěru svědčí kromě jiného i to, že žalovaný uhradil pouze jedinou splátku z 21 sjednaných).9. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od , datum, do , datum, , mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. Pl. ÚS 21/96) a i s odkazem na naznačené stanovisko SDEU z roku 2014 je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz dále důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy). SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne , datum, ) k předběžné otázce tuzemského soudu tak, že ukládala-li spotřebiteli povinnost uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve stanovené lhůtě, pak nebyla souladná se směrnicí (proto také viz dnešní znění § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného podle zákona č. 96/2022 Sb. od , datum, , podle kterého přihlédne soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i bez návrhu). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“10. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnil, že původní věřitelka přenechala žalovanému na hotovosti , částka, a žalovaný jí dosud zaplatil zpět pouze , částka, . Žalovan