6 C 156/2025-55 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení , částka, s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru uzavřené dne , datum, . Touto smlouvou získal žalovaný od žalobkyně úvěr , částka, se sjednaným úrokem 12,38 % a měsíční splátkou , částka, . Jeho úvěruschopnost zkoumala z pohybů na běžném účtu žalovaného, který měl u žalobkyně zřízen od , datum, . Ověřila si tak výši jeho příjmů kolem , částka, a v databázi BRKI nezjistila negativní výsledek. Jeho měsíční výdaje vykonstruovala na , částka, měsíčně, což žalovaného podle ní činilo úvěruschopného (pro úvěr , částka, namísto požadovaných , částka, ). Žalovaný se však dostal do prodlení. Žalobkyně požaduje zaplacení neuhrazené jistiny , částka, a naúčtované příslušenství spolu s dále běžícím úrokem obchodním a z prodlení. Než žalobkyně žalovanému oznámila zesplatnění úvěru k , datum, , několikrát jej k úhradě dluhu vyzvala. Dne , datum, odeslala ještě poslední, předžalobní upomínku.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. II. ÚS 1308/10). Na zahájené řízení byl nadto žalovaný v projednávané věci soudem upozorněn e-mailem; telefonicky se s ním spojit nepodařilo.3. Soud proto projednal věc v nepřítomnosti žalovaného, který se, ač řádně předvolán, k jednání nedostavil.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně s žalovaným podepsali dne , datum, Rámcovou smlouvu o poskytování platebních služeb (č.l. 21), na jejímž základě zřídila žalobkyně žalovanému běžný účet č. , č. účtu, , kam mu následně dne , datum, vyplatila úvěr , částka, podle Smlouvy o splátkovém úvěru č. , hodnota, ; úvěr se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách po , částka, (č.l. 16-20, 29-33). Ke svým poměrům žalovaný tvrdil čistý měsíční příjem , částka, (č.l. 14-15), který se na běžném účtu ve sledovaném období tří týdnů před poskytnutím úvěru skutečně objevil a druhý den byl jednorázově znovu vybrán; současně je z pohybů na účtu patrná transakce se společností , právnická osoba, . (č.l. 24-25). Z výpisu databáze bankovních registrů (BRKI) jsou patrny tři odmítnuté žádosti z října 2021 (č.l. 26). Výdaje tvrdil žalovaný ve výši , částka, měsíčně (znovu č.l. 14-15), žalobkyně vyšla z odhadu , částka, měsíčně (č.l. 27). Žalovaný uhradil žalobkyni v souvislosti s uvedenou smlouvou podle tvrzení žalobkyně a přehledu přijatých plateb (č.l. 22, 23) celkem , částka, (řádně pouze první dvě a čtvrtou splátku). Dopisem ze dne , datum, oznámila žalobkyně žalovanému zesplatnění úvěru k , datum, (č.l. 34-35). Dne , datum, odeslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku (č.l. 36-37).5. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži č. j. , spisová značka, ze dne , datum, pravomocně odsouzen pro spáchání trestného činu úvěrového podvodu pro skutky datované do období , datum, až , datum, kromě jiného proto, že se spolupachatelem fingoval svůj příjem, zatímco byl od srpna , Anonymizováno, veden jako uchazeč o zaměstnání Úřadu práce (č.l. 48-51).6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do , datum, (dále jen „o. z.“).7. Podle soudu však žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne , datum, ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.8. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).9. V projednávané věci sice žalobkyně zjišťovala příjem žalovaného (skutečnosti zjištěné v trestním řízení jí nejdou k tíži, neboť až na první jsou všechny úvěry, kterými žalovaný spáchal úvěrový podvod, pozdějšího data než zde projednávaný úvěr) a pracovala i s odhadem výdajů žalovaného v reálné (uvěřitelné) výši , částka, měsíčně. Šlo však pouze o odhad, který neměla nijak podložen informacemi od žalovaného (ten v žádosti uvedl pouze výdaje , částka, ). Jeho platební historii neznala, neboť běžný účet měl u ní založen teprve tři týdny před sjednaným úvěrem, a je z něj patrno pouze tolik, že si na něj nechal žalovaný zaslat svůj „příjem“, který vzápětí celý zase vybral, a dále je tam ve zmíněném krátkém období zjevné obchodování s nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů. Z databáze BRKI současně vyplynuly tři odmítnuté žádosti z října , Anonymizováno, , tj. z doby bezprostředně předcházející poskytnutí úvěru k , datum, . Při těchto zjištěních by podle soudu měl zodpovědný úvěrující klást svému klientovi více otázek, aby měl dostatek informací pro úsudek, že bude schopen poskytnutý úvěr (byť nižší než požadované výše). Poskytnutý úvěr , částka, není zanedbatelná částka a jak vzápětí ukázala platební (ne)morálka žalovaného, od počátku nebyl schopen plnit ani nízkou splátku , částka, měsíčně. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem žalobkyně neměla dostatek (ověřených) informací pro závěr, zda žalovaný je či není úvěruschopen a v jakém rozsahu. Poskytla-li přesto spotřebitelský úvěr, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.10. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“11. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Žalobkyně prokázala, že odeslala žalovanému , částka, a podle jejího tvrzení, které nezpochybnil, jí