6 C 253/2025-76 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení , částka, s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, , uzavřené dne , datum, , na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr , částka, , za který se žalovaný zavázal zaplatit úrok 78,08 % ročně ve 48měsíčních splátkách po , částka, . Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek, žalobkyně proto ke dni , datum, úvěr zesplatnila. Žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k úhradě dluhu, naposledy předžalobní upomínkou.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Vlastní datovou schránku; žaloba s výzvou k vyjádření mu byly doručeny fikcí dne , datum, (10. dnem od dodání datové zprávy, kterou si držitel datové schránky nevyzvedl) v souladu s § 47 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. O zahájení řízení byl soudem informován také e-mailem, přesto zůstal nečinný.3. Soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně s žalovaným si prostředky dálkové komunikace potvrdili dne , datum, Smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které bylo téhož dne žalovanému odesláno , částka, na bankovní účet č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , za což sjednali jako odměnu úrok 78,08 % ročně (RPSN 113,05 %); úvěr se žalovaný zavázal splatit v 48měsíčních splátkách po , částka, (předsmluvní formulář č.l. 9-12, fotokopie OP č.l. 19-20, návrh na uzavření smlouvy č.l. 13-15, oznámení o schválení úvěru č.l. 21, prohlášení klienta č.l. 24-25, dodatek č. , hodnota, k návrhu smlouvy č.l. 22-23 základní informace o klientovi č.l. 26, zaslaná SMS č.l. 27, podpis na dálku č.l. 29, doklad o vyplacení úvěru č.l. 30). Ke svým poměrům žalovaný tvrdil měsíční příjem ze zaměstnání , částka, (č.l. 16), doložil jeden příjem , částka, ze září 2024 (č.l. 21); dále uvedl, že je svobodný, žije sám ve vlastním bydlení s měsíčními náklady , částka, životního minima a , částka, za bydlení, jiné závazky neuvedl (znovu hodnocení klienta č.l. 16). Z výsledku výpisu NRKI, který žalobkyně k důkazu nepředložila, si interní metodikou vyhodnotila riziko nesplácení úvěru žalovaným jako nízké (č.l. 18). Žalovaný neuhradil žalobkyni v souvislosti s uvedenou smlouvou ničeho; o zaplacení dlužných splátek byl žalobkyní opakovaně upomínán (karta klienta č.l. 28, výzva k zaplacení č.l. 33-35), až žalobkyně využila svého smluvního práva a dopisem ze dne , datum, oznámila žalovanému zesplatnění úvěru a vyzvala jej k okamžité úhradě dluhu (č.l. 36, 33). Dne , datum, zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku (viz předžalobní výzva s podacím archem č.l. 35, 15). Z ostatních provedených důkazů soud nic podstatného nezjistil.4. Soudu je z úřední činnosti známo, že ve čtyřech jiných případech si žalovaný u třetích osob (rovněž nebankovních poskytovatelů) sjednal spotřebitelské úvěry, které neplnil, a sice dne , datum, revolvingový úvěr s čerpáním , částka, (, spisová značka, ), dne , datum, revolvingový úvěr s čerpáním , částka, (, spisová značka, ), a dále dne , datum, úvěr , částka, (, spisová značka, ) a dne , datum, úvěr , částka, (, spisová značka, ).5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do , datum, (dále jen „o. z.“).6. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne , datum, ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.7. V projednávané věci vyšla žalobkyně z prohlášení žalovaného, které zkoumala pouze po příjmové stránce, neměla však žádné zjištění o jeho skutečných výdajích (ani deklarovaný skutečný náklad na bydlení , částka, neměla nijak ověřen). Stanovení výše výdajů podle životního minima se velmi pravděpodobně realitě nepřibližuje; jeho přednastavení navíc není žádoucí, neboť nenutí spotřebitele činit vlastní úvahu o výši a skladbě svých výdajů a o tom, zda mu umožní sjednávanému závazku dostát. Zjištěný příjem byl navíc o čtvrtinu nižší než deklarovaný, což při výši skutečného příjmu a výši sjednané splátky, která měla spotřebovat celou jednu třetinu, je významný rozdíl, který měl žalobkyni vést k bližšímu zkoumání poměrů žalovaného pro nesrovnalost mezi deklarovanou a zjištěnou skutečností. Interní hodnocení žalovaného žalobkyní z databáze NRKI, aniž by byl k důkazů předložen i původní výsledek, ze kterého žalobkyně činila svá zjištění, je bez významu. Soudu je z úřední činnosti známo, že v rozhodném období sjednal žalovaný několik úvěrů, které neplnil. Z toho dva byly sjednány před projednávaným úvěrem a jejich splátky se měly promítnout jak v prohlášení žalovaného, tak ve výpisu NRKI. Žalobkyně je nicméně v potaz nevzala. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla dostatek ověřených informací (na výdajové stránce) k vyloučení pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.8. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, musí být věřitel stanovením účinných sankcí dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“9. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Je prokázáno, že žalovaný získal od žalobkyně , částka, ; podle tvrzení žalobkyně, z něhož soud pro nečinnost žalovaného vychází, jí žalovaný nevrátil ničeho. Bezdůvodně se tedy na úkor žalobkyně obohatil a je povinen celou získanou částku vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.10. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu podle § 1958 odst. 2 o. z. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně podle § 160 o. s. ř.), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzhledem k tomu, že o sk