8 C 105/2025-138 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 100 787,95 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 21. 12. 2017 mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., dříve , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, . (dále jen „původní věřitelka“), a žalovanou. Původní věřitelka poskytla žalované revolvingový úvěr a žalovaná se jej zavázala vrátit do 21. 4. 2025 spolu s úrokem. Původní věřitelka posoudila úvěruschopnost žalované výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji tak, aby jí byla ponechána rezerva 10 %, nejméně však 4 860 Kč. Žalovaná byla lustrována v databázi ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI, CRKI, EUCB. Žalovaná čerpala celkem 227 902 Kč a uhradila 526 036 Kč. Žalovaná částka se skládá z nesplacené jistiny 73 000,67 Kč, účelně vynaložených nákladů 750 Kč (3× 250 Kč) dle čl. VI odst. 1 písm. a) smlouvy a z úroku za období čerpání úvěru 27 037,28 Kč dle čl. II odst. 4 smlouvy. Původní věřitelka poté postoupila pohledávku na žalobkyni postupní smlouvou ze dne 27. 1. 2020. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku dne 15. 5. 2025.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaná byla vyzvána k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. souhlas žalované předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Původní věřitelka jako úvěrující a žalovaná jako úvěrovaná si dne 21. 12. 2017 elektronickými prostředky potvrdily smlouvu o revolvingovém úvěru, kterou se původní věřitelka zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr do výše 35 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit a zaplatit úroky a poplatky (viz smlouva o revolvingovém úvěru na č. l. 19-20). Smlouva nebyla podepsána. Dodatky ze dne 3. 8. 2021 a 28. 8. 2023 došlo k navýšení úvěrového limitu na 73 500 Kč (viz dodatky na č. l. 21-22). Původní věřitelka při posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy vyšla ze sdělení žalované, že má příjem ze zaměstnání na plný úvazek 28 000 Kč, žije s rodiči v domácnosti o 3 lidech, nemá děti a její měsíční náklady činí 10 000 Kč (viz application details na č. l. 23). Původní věřitelka takto poskytla žalované 227 902 Kč a žalovaná dosud uhradila 526 036 Kč (viz data from ledger na č. l. 70-72). Původní věřitelka s žalobkyní uzavřely smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byla i pohledávka za žalovanou (viz smlouva na opakovaném postoupení pohledávek na č. l. 73, dodatek č. , hodnota, ke smlouvě o pokračující koupi pohledávek ze dne 27. 1. 2020 na č. l. 15 vč. seznamu pohledávek na č. l. 74-75). Dne 15. 5. 2025 odeslala žalobkyně žalované na její adresu evidovanou v centrální evidenci obyvatel oznámení o postoupení pohledávek a předžalobní upomínku (viz oznámení o postoupení na č. l. 76, předžalobní upomínka č. l. 76 verte a podací lístek na č. l. 77).5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni 21. 12. 2017 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:11. Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru12. Ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru měla původní věřitelka před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalované. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.13. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).14. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ). Úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona o spotřebitelském úvěru sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy.15. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti v