8 C 94/2025-59 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 36 774 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 7. 8. 2024 mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, (dále jen „původní věřitelka“), a žalovaným. Původní věřitelka poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se jej zavázal vrátit do 20. 10. 2024 spolu se smluvním úrokem 6 774 Kč. Žalovaný dosud ničeho neuhradil. Původní věřitelka poté postoupila pohledávku na žalobkyni postupní smlouvou ze dne 12. 12. 2024. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku dne 15. 3. 2025.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Účastníci byli vyzváni k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagovali. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jejich souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Původní věřitelka jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli dne 17. 8. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které původní věřitelka vyplatila žalovanému na jeho účet refinancovaného úvěru č. , č. účtu, celkem 30 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit do 20. 10. 2024 (viz smlouva o úvěru vč. dodatků 1 až 5 na č. l. 10-16, potvrzení o platbách č. l. 18-19). Dne 12. 12. 2024 uzavřela původní věřitelka s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byla i pohledávka za žalovaným (viz smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 2129 vč. seznamu pohledávek na č. l. 30). Dne 15. 3. 2025 odeslala žalobkyně žalovanému na jeho adresu evidovanou v centrální evidenci obyvatel oznámení o postoupení pohledávek a předžalobní upomínku (viz oznámení o postoupení na č. l. 31, předžalobní upomínka č. l. 32 a podací lístek na č. l. 33).5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni 7. 8. 2024 (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni 7. 8. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:11. Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru12. Ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru měla původní věřitelka před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.13. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).14. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. V projednávané věci žalobkyně uvedla pouze, že původní věřitelka vyhodnotila úvěruschopnost na základě tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích, úvěrové historie a lustrací v databázích ISIR, CEE, SOLUS, BRKI, NRKI. Žalobkyně soudu žádné doklady k posuzování úvěruschopnosti nedoložila a sdělila, že příslušnou dokumentací nedisponuje. Sama již v návrhu operovala i s možností posouzení jejího nároku jako bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti uzavřené smlouvy.15. Uzavřenou smlouvu soud skutečně shledal absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 věty první a druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Pro doplnění soud dodává, že i v kontextu rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance proti GK, je povinností soudu zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení následek, tedy absolutní neplatnost smlouvy.16. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 2991 odst. 1 o. z. Z předložených listin soud zjistil, že původní věřitelka poskytla žalovanému částku 30 000 Kč. Žalovaný dosud neuhradil ničeho. Žalovaný se tedy na úkor původní věřitelky bezdůvodně obohatil částkou 30 000 Kč a je povinen tuto částku vrátit. Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 o. z. Původní věřitelka postoupení pohledávky na žalobkyni žalovanému oznámila. Soud proto žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč (výrok I. rozsudku).17. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, tj. požadovaný smluvní úrok 6 774 Kč, ve zbytku proto soud žalobu zamítl (výrok II. rozsudku), a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže