7 C 344/2025-113 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobou podanou u Okresního soudu ve Vyškově se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 140 974 Kč s příslušenstvím, představující úrok z úvěru a zákonný úrok z prodlení z úvěru z titulu uzavřené Smlouvy o úvěru ze dne , datum, , číslo smlouvy , Anonymizováno, na základě, které byla žalovanému poskytnuta finanční částka ve výši 100 000 Kč. V písemném podání ze dne , datum, (č. l. 84) žalobkyně na výzvu soudu doplnila skutková tvrzení k posouzení úvěruschopnosti žalovaného.2. Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , které nabylo právní moci dne , datum, , byla vyslovena místní nepříslušnost Okresního soudu ve Vyškově a věc postoupena Okresnímu soudu v Kroměříži.3. Žalovaný u jednání dne , datum, souhlasil, že žalobkyni zaplatí částku tak, jak byla soudem uvedena na začátku prvního jednání , datum, , tedy souhlasil se zaplacením částky ve výši 74 813 Kč. K osobním poměrům uvedl, že je zatím nezaměstnaný, má přislíbenou práci. Pro doručení označil adresu svého dřívějšího faktického bydliště. T. č. bydlí ve stanu.4. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.5. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Podle ust. § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.9. Podle ust. § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.10. Posouzení úvěruschopnosti: Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, tedy žalovaný, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, . Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do , datum, ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona.11. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne , datum, rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES.12. Po výzvě soudu, aby žalobkyně doplnila skutková tvrzení a důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně pouze doplnila tato tvrzení tak, že vycházela z údajů, které získala od samotného žalovaného, dále lustrací přes veřejné rejstříky SOLUS, NRKI, výpisem z účtu, že žalovaný je majitelem bankovního účtu. O výši příjmu, vycházela žalobkyně z tvrzení žalovaného, že dosahuje příjem ve výši cca 18 000 Kč měsíčně čistého.13. Soud má tedy v předmětné věci za to, že žalobkyně jako věřitelka nepostupovala dle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. K ověření faktickým příjmu žalovaného si nevyžádala žádné další důkazy, prokazující skutečnou výši jeho příjmů, majetkových poměrů, a proto je dle názoru soudu smlouva o úvěru ze dne , datum, , č. , hodnota, absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud dále uvádí, že věřitelka nijak neověřovala informace poskytnuté žalovaným o jeho příjmech a výdajích, zcela se spolehla na tvrzení žalovaného, dále nedoložila, že by se blíže zajímala o další příjmy domácnosti žalovaného (tj. výše příjmu druhého člena domácnosti a způsob, jakým se podílí na výdajích domácnosti), dále nedoložila, že by provedla lustrace žalovaného v registrech dlužníků, v insolvenčním rejstříku či v centrální evidenci exekucí, čemuž měla dozajista věnovat větší pozornost. Žalobkyně tak před uzavřením smlouvy o úvěru a vyplacením částky 100 000 Kč žalovanému porušila ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že nemohla vyloučit pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.14. Vzhledem k těmto skutkovým zjištěním tak soud uzavírá, že předmětná smlouvy o úvěru je absolutně neplatná. V neplatné smlouvě tak nemohl být platně sjednán úrok úvěru, smluvní pokuta a další poplatky atd. Samotná skutečnost, že současně se smlouvu bylo sjednáno i pojištění schopnosti splácet, nemůže být právně relevantní pro závěr, že by smlouva o úvěru měla být platně uzav