14 C 194/2025-57 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 12 683,93 Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka se sestává z nedoplatku úvěru vzniklého na základě smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené distančně, a to částky 12 621,38 Kč (jistina 5 499,97 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru 109,45 Kč, smluvní úrok 7 011,93 Kč) a dále nároku na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za prvních devadesát dnů prodlení ve výši 62,58 Kč, alternativně jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný své závazky ze smlouvy neplnil řádně a včas, když se dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, žalobkyně proto smlouvu vypověděla, o čemž žalovaného informovala. Žalobkyně tvrdila, že prověřila úvěruschopnost žalovaného, a to především na základě zhodnocení a ověření informací vyžádaných od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Před podáním žaloby byl žalovaný bezúspěšně vyzýván k úhradě dluhu.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože mu byla řádně doručena.3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl zejména níže označené důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění: Z údajů o poskytovateli spotřebitelského úvěru, souhlasu se zpracováním osobních údajů, informací pro spotřebitele a obecných principů posuzování a filosofie Společnosti, soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti ve vztahu k projednávané věci, vyjma obecných postulátů úvěrující společnosti k postupům ověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Z listiny identifikované příjmy vyplynulo, že příjem spotřebitele byl doložen prostřednictvím bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce, případné další příjmy byly spotřebitelem doloženy jiným způsobem; po ověření činí čistý příjem částku 23 692 Kč. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobkyně, . soud zjistil, že výpočet úvěruschopnosti žalovaného byl věřitelem proveden dne 10. 10. 2024 s tím výsledkem, že žalovaný žije sám v domácnosti, kde měsíční výdaje na bydlení činí 8 000 Kč, další nezbytné výdaje má ve výši 1 500 Kč, na půjčky výdaje nemá žádné; zbytné výdaje činí 3 000 Kč; spotřebitelem uvedený čistý příjem je 35 000 Kč, po ověření věřitelem 23 692 Kč; rezerva na výdaje tvoří částku 500 Kč, vypočítané minimální výdaje 9 860 Kč, a disponibilní příjem částku 13 600 Kč. Z autorizace ověření totožnosti soud zjistil, že totožnost spotřebitele byla dne 11. 10. 2024 ověřena a autorizována prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet (AISP), a to ve vztahu k účtu žalovaného č. , č. účtu, . Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 11. 10. 2024, má soud za prokázané, že ji žalovaný uzavřel dne 11. 10. 2024 dálkovým způsobem. Ve smlouvě bylo sjednáno čerpaní peněžních prostředků až do výše 42 100 Kč (úvěr) s možností postupného i opakovaného čerpání a denním splácením. Na účtu žalovaného č. , č. účtu, byly dne 11. 10. 2024 načerpány peněžní prostředky v celkové výši 5 500 Kč s uvedením variabilního symbolu , var. symbol, , jak vyplynulo z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli dne 11. 10. 2024. E-mailovou zprávou ze dne 10. 2. 2025 žalobkyně vypověděla smlouvu, a to z důvodu prodlení spotřebitele s úhradou závazků po splatnosti. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky, a to předžalobní upomínkou ze dne 19. 6. 2025 včetně podacího lístku.4. Ohledně skutkového stavu tak soud dospěl k tomuto závěru: žalovaný uzavřel s žalobkyní elektronicky dálkovým způsobem smlouvu o úvěru a za tímto účelem poskytl své osobní údaje. Žalovanému byl poskytnut úvěr v souhrnné výši 5 500 Kč, žalovaný žalobkyni ničeho nezaplatil. Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného upomínala k úhradě nedoplatku.5. Na základě závěru o skutkovém stavu soud posoudil věc po právní stránce následovně: Žalovaný a žalobkyně uzavřely smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“); žalobkyně v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek je tak nutno posoudit rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy, tj. 11. 10. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), podle něhož je poskytovatel úvěrů povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr (§ 86 odst. 1 zákona); porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy s tím, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 87 odst. 1 zákona), přičemž platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (§ 87 odst. 2 zákona).6. Soud se s ohledem na právní úpravu zabýval nejprve otázkou, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně prověřila schopnost žalovaného pravidelně splácet sjednaný úvěr a dospěl k závěru, že nikoliv. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného prověřovala, nepředložila však k tomu žádné relevantní důkazy, s výjimkou dokumentu o obecných principech posuzování a filozofie věřitele, a jeho interních výpisů, v nichž se uvádí, že čistý měsíční příjem žalovaného činí 23 692 Kč a byl doložen prostřednictvím výpisu obsahující příjmové transakce, a že případné další příjmy byly spotřebitelem doloženy jiným způsobem. Výpisy, ani jiné dokumenty, z nichž věřitel při ověřování úvěruschopnosti vycházel, však nebyly v průběhu řízení označeny, ani předloženy. Žalobkyně se neúčastnila jednání u soudu, soud ji proto nemohl poučit dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), přestože to v předvolání avizoval. Žalobkyně tak v průběhu řízení neprokázala, že věřitel splnil svou povinnost podle § 86 zákona, a soudu nezbylo, než s ohledem na zákonnou úpravou a ustálenou soudní judikaturu k této otázce hodnotit úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o.z. ve spojení s § 87 odst. 1 zákona. Pochybnosti soudu nad tvrzeným ověřováním příjmové a výdajové stránky tak plynou především z absence dokumentů k ověření příjmů, jako je pracovní smlouva, výplatní pásky, výpisy z účtů, nájemní smlouva, list vlastnictví apod., která podpořila důvodnost pochybností soudu o kvalifikovaném přístupu úvěrující společnosti při plnění povinnosti uložené § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.7. Následně se soud zabýval otázkou, zda žalobkyni náleží vůči žalovanému nárok na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, který je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o.z., a pokud ano, pak v jaké výši a v jaké době. Žalobkyně uvedla, že poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 5 500 Kč, přičemž žalovaný po uzavření smlouvy věřiteli ničeho neuhradil; zůstatek jistiny spotřebitelského úvěru, na jehož vrácení má žalobkyně nárok, tedy činí 5 500 Kč. V této části proto soud podané žalobě vyhověl, včetně příslušenství, a sice zákonného úroku z prodlení, které soud žalobkyni přiznal podle § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne 4. 7. 2025 s ohledem na zaslanou předžalobní upomínku a její doručení žalovanému, od kdy si žalovaný musel být svého prodlení a povinnosti k úhradě dluhu vědom. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když k jinému postupu neshledal důvod. Ve zbytku soud žalobu z důvodů shora uvedených výrokem II zamítl.8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. podle míry úspěchu v řízení. Procesněji úspěšnější byl žalovaný, kterému ovšem dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Soud proto výrokem III žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.