10 C 140/2023-42 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalované zaplacení [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. K uplatněnému právu uvedla, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřenou mezí ní a [právnická osoba] [příjmení] [jméno], [anonymizováno] nabyla pohledávku za žalovanou. Obchodní společnost [právnická osoba] předtím tutéž pohledávku odkoupila od původního věřitele [právnická osoba] na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně přiblížila, že původní věřitel uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě dne [datum] poskytl žalované finanční prostředky ve výši [částka]. Úvěr měl být splacen nejpozději dne [datum]. Žalovaná nedodržela svůj závazek splatit poskytnutý úvěr řádně a včas. Žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila. Výzva k zaplacení dluhu zůstala ze strany žalované bez odezvy, pročež se žalobkyně obrátila se svým nárokem na soud. 2. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se však žalovaná, byvši řádně předvolána, nedostavila a svoji neúčast rovněž neomluvila. Žalobkyně byla z jednání omluvena. Soud proto za splnění podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti obou účastníků. 3. Aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby má soud za osvědčenou ze smluv o postoupení pohledávek ze dne [datum], na jejichž základě byla na žalobkyni postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovanou. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno, jak soud zjistil z dopisu původního věřitele ze dne [datum]. 4. Soud ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, uzavřené mezi původním věřitelem a žalovanou dne [datum] distančním způsobem, zjistil, že původní věřitel se zavázal poskytnout žalované finanční prostředky ve výši [částka]. Úvěr měl být dle smlouvy splacen nejpozději dne [datum]. Žalovaná se zavázala za poskytnutí úvěru zaplatit věřiteli vrátit celkem [částka]. Z rozvrhu splátek (tabulky splátkového kalendáře) uvedeného v dodatku k úvěrové smlouvě z blíže neuvedeného dne se podává, že žalovaná uhradila žalobkyni první tři splátky úvěru, konkrétně 2 částky ve výši [částka] představující splátky za měsíce únor a březen 2020 a částku ve výši [částka] představující splátku za měsíc květen 2020. Z potvrzení o platbě [právnická osoba], [anonymizováno] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku [částka] převodem na bankovní účet žalované udaný v úvěrové smlouvě, a to dne [datum]. 5. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 6. Podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jsou podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, o povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě obsahem samotné smlouvy o úvěru, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 580 odst. 1 o. z., podle něhož je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tj. z úřední povinnosti. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury dobré mravy ztělesňují souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv dobrých mravů musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. 8. V souzené věci je z obsahu dané smlouvy patrné, že žalovaná v ní vystupovala v pozici spotřebitele podle ustanovení § 419 o. z. Smlouva samotná byla koncipována nevyváženě, v neprospěch spotřebitele, neboť ten se zavázal vrátit nad rámec poskytnuté jistiny úvěru částku představující více jak trojnásobek (zhruba 367 %) samotného úvěru. Takovýmto ujednáním nepochybně dochází k neúměrnému navyšování dlužné částky, kdy původní věřitel zřejmě kalkuloval i s tím, že půjčená částka nebude dlužníkem uhrazena včas. Soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smlouvy nemůže takovéto právní jednání věřitele požívat právní ochrany s odkazem na autonomii vůle účastníků (subjektů) závazkového vztahu. Ani autonomie vůle totiž nemůže být bezbřehá, usměrňují ji korektivy předvídané právním řádem. 9. Ve světle řečeného tudíž soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná přijala od původního věřitele peněžité plnění ve výši [částka], aniž tu však byl platný závazek, a proto má žalobkyně, na niž byla pohledávka postoupena, vůči žalované nárok na vrácení toho, oč se žalovaná případně obohatila (§ 2991 odst. 1 o. z.). V řízení bylo také zjištěno, že žalovaná žalobkyni uhradila první 3 splátky ve výši 2 × [částka] a 1 × [částka], celkem tedy žalobkyni vrátila částku [částka]. Odtud je tedy bez dalšího zřejmé, že žalovaná dluží žalobkyni toliko částku ve výši [částka] představující rozdíl mezi žalobkyní poskytnutým plněním a žalovanou vráceným plněním. Ve světle řečeného tudíž soud žalobě vyhověl co do částky [částka] a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Ohledně příslušenství pohledávky soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení až ode dne, kdy žalovanou požádala o vrácení poskytnutého plnění. Tak se dle listinných důkazů stalo až výzvou ze dne [datum], podanou k poštovní přepravě téhož dne. Je třeba vyjít z toho, že výzva žalované došla dne [datum] (§ 573 o. z.). Jelikož žalobkyně ve výzvě požadovala splnit dluh v třídenní lhůtě, byla žalovaná povinna splnit tuto svoji povinnost nejpozději do [datum] včetně. Následujícího dne se již žalovaná ocitla v prodlení. 10. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. na poměrném procesním úspěchu žalované ve sporu, jíž ovšem v řízení žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 11. Jelikož soud v nynější věci nevydal k návrhu žalobkyně elektronický platební rozkaz, nýbrž v řízení pokračoval nařízením jednání k projednání případu, je povinností soudu doměřit navrhovateli soudní poplatek do výše, v níž by byl vybrán za klasický návrh na zahájení řízení (žalobu). Podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) Sazebníku poplatků tvořícího přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, by soudní poplatek činil [částka]. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši [částka] v souladu s položkou 2 bodem 1 písm. c) Sazebníku poplatků. Žalobkyni tak stíhá povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku z návrhu ve výši [částka]. Soud zde při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, dle něhož splatnost poplatku nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé. 12. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.