10 C 70/2023-38 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalované zaplacení částky [částka] sestávající z úvěrové pohledávky ve výši [částka], poplatku za poskytnutí úvěru ve výši [částka] a smluvní pokuty ve výši [částka]. Spolu s tím žalobkyně nárokovala příslušenství v podobě kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 39 % ročně z částky [částka] za období od [datum] do [datum], smluvního úroku 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, jakož i v podobě nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši [částka]. K uplatněnému právu uvedla, že dne [datum] poskytla žalované na její žádost spotřebitelský úvěr ve výši [částka], splatný původně ke dni [datum], následně po prodloužení lhůty splatnosti dne [datum], který však žalovaná ani zčásti neuhradila, přičemž se žalobkyni zavázala tento úvěr vrátit společně s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši [částka]. V souvislosti s prodlením žalované vznikly žalobkyni náklady spojené s uplatněním pohledávky v celkové výši [částka]. Rovněž tak byla žalované z důvodu nesplnění jejích smluvních povinností naúčtována smluvní pokuta v celkové výši [částka]. 2. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se dostavila žalovaná, která se k žalobě po věcné stránce blíže nevyjádřila, pouze uvedla, že se dostala do dluhové pasti a dala soudu ke zvážení, zda by případně rozložil plnění do splátek, pokud žalobě vyhoví. Žalobkyně se z jednání omluvila, pročež soud jednal v její nepřítomnosti. 3. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 4. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 5. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru, uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní jako úvěrujícím na straně jedné a žalovanou jako úvěrovaným na straně druhé, vzal soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši [částka], který se žalovaná zavázala žalobkyni vrátit a zaplatit jí úrok, jakož i ostatní finanční závazky ze smlouvy vyplývající. Úrok z úvěru byl smluvními stranami sjednán ve výši 39 % ročně. Žalovaná se dále zavázala žalobkyni uhradit jednorázový poplatek za poskytnutí úvěru ve výši [částka], splatný společně s jistinou úvěru a úrokem. Poskytnuté peněžní prostředky se žalovaná smlouvou zavázala vrátit do 30 dnů. Pro případ prodlení žalované s plněním dluhu vyplývajícího z úvěrové smlouvy bylo sjednáno oprávnění žalobkyně požadovat po žalované, kromě jiného, zaplacení zákonného úroku z prodlení, zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení, a uhrazení nákladů spojených s vymáháním pohledávky, a to ve výši [částka] za první upomínku a ve výši [částka] za druhou upomínku a dále ve výši [částka] za předání pohledávky inkasní agentuře. 6. Předloženým potvrzením o provedení tuzemské platby žalobkyně dále prokázala, že dne [datum] poukázala na žalovanou sdělené číslo bankovního účtu sjednanou úvěrovou částku ve výši [částka]. Žalovaná však žalobkyni z titulu smlouvy o úvěru nezaplatila žádnou částku, když v řízení v tomto ohledu nebyl relevantním způsobem tvrzen a prokázán opak, a to i přesto, že byla o úhradu opakovaně žalobkyní upomínána, jak bylo v řízení rovněž prokázáno. Žalovaná má tedy žalobkyni dlužit mj. úvěrovou jistinu ve výši [částka], poplatek za poskytnutí úvěru ve výši [částka], smluvní pokutu za porušení smluvních povinností v celkové výši [částka] a náklady spojené s uplatněním pohledávky žalobkyně v celkové výši [částka], skládající se z poplatků za odeslání upomínek v listinné i elektronické podobě a upomínacího telefonátu. 7. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 580 odst. 1 o. z., podle něhož je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi účastníky smlouva o úvěru uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tj. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] a podle judikatury Soudního dvora Evropské unie považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. 8. V nynějším případě, jak je bez dalšího patrné již z formální úpravy dokumentu, byla úvěrová smlouva předtištěna, byla napsána předem, a žalovaná tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohla nijak ovlivnit. Od profesionálního nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru lze přitom důvodně očekávat jeho poctivé jednání vůči druhé smluvní straně, která je slabší stranou v uzavíraném kontraktu. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou„ dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv„ dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. 9. V souzené věci se žalovaná jako spotřebitel předmětnou smlouvou o úvěru zavázala žalobkyni zaplatit„ poplatek za poskytnutí úvěru“ v celkové výši [částka]. Takto sjednanou výši odměny za poskytnutí úvěru, představující bezmála 25 % jistiny, je nutné dle názoru soudu považovat za odporující dobrým mravům, uváží-li se, že tato odměna přistupuje k úroku sjednanému ve výši 39 % p. a. Jak ostatně poznamenal [název soudu] v řadě svých rozhodnutí týkajících se sporů stran spotřebitelských úvěrů, případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku věřitel zcela nepochybně obchází zákon. Svou činností, kdy podstatou podnikání žalobkyně je ve svém důsledku obchod s chudobou, se tak žalobkyně prakticky podílí na již tak neúměrném a společensky škodlivém navyšování počtu osob, které se dostávají do dluhových pastí (srov. např. rozsudek sp. zn. 25 Co 335/2018 ze dne 30. 1. 2019). 10. Ve světle řečeného tudíž soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovaná prokazatelně přijala od žalobkyně částku [částka], aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalované nárok na vrácení toho, oč se žalovaná obohatila. V řízení nebylo ze strany žalované tvrzeno, tím méně prokázáno, že by byla nějakou částku žalobkyni na základě svého domnělého úvěrového závazku zaplatila. 11. Domáhala-li se žalobkyně při