12 C 33/2020-60 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobce se žalobou ze dne 31.01.2020 došlou soudu téhož dne domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalobce byl určen dědicem po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], naposledy bytem [adresa], zemř. [datum], (dále jen zůstavitel) spolu se svojí matkou [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], zemř. [datum], neboť žil se zůstavitelem nejméně jeden rok před jeho smrtí ve společné domácnosti a o společnou domácnost pečoval. 2. Původně byla žaloba podána i proti žalované [číslo] to [celé jméno žalované], která však dne [datum] (ještě v době před podáním žaloby) zemřela. Soud proto řízení mezi žalobcem a žalovanou [číslo] usnesením ze dne 17.06.2020, č. j. 12 C 33/2020-47, podle ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil a rozhodl o nákladech mezi těmito účastníky. Dále proto soud pokračoval v řízení se žalovanými [číslo]. 3. Ostatní žalovaní se k žalobě nevyjádřili. 4. Protože účastníci řízení neměli námitky proti projednání věci bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř.), bylo rozhodnuto ve věci rozsudkem bez nařízení ústního jednání. 5. Z usnesení zdejšího soudu ze dne 21.02.2020, č. j. 30 D 644/2015-269, soud zjistil, že žalobce byl tímto rozhodnutím podle ust. § 170 z.ř.s. vyzván, aby do dvou měsíců od doručení citovaného usnesení podal u zdejšího soudu žalobu na určení, proti [celé jméno žalované], [celé jméno žalovaného], [celé jméno žalovaného], [celé jméno žalovaného] a [jméno] [příjmení], že je dědicem zůstavitele [jméno] [celé jméno žalobce] a současně o podání žaloby vyrozuměl pověřeného soudního komisaře. 6. Z usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12.06.2020 č. j. 11 Co 114/2020-291 soud zjistil, že odvolací soud v rámci rozhodování o odvolání žalobce proti shora uvedenému usnesení soudu prvního stupně č. j. 30 D 644/2015-269 toto usnesení potvrdil. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že:„ Závisí-li řešení sporu o dědické právo na posouzení skutkových okolností, které jsou mezi účastníky sporné, a nedojde-li mezi dědici k dohodě, v důsledku které by spor zcela odpadl nebo by se dosud sporné skutečnosti staly nespornými, neprovádí se v řízení o pozůstalosti dokazování k prokázání rozhodných skutečností, které jsou mezi účastníky řízení (dědici) sporné. Takový spor nemůže být vyřešen v rámci řízení o pozůstalosti, neboť právní posouzení není v takovém případě možné bez řádného zjišťování skutkového stavu, se kterým je spojeno provádění dokazování. Za takových okolností tedy soud v řízení o pozůstalosti postupuje podle § 170 z. ř. s. a odkáže usnesením toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou, aniž by byl soud v pozůstalostním řízení povinen (a oprávněn) provádět ohledně sporných skutečností dokazování a činit z provedených důkazů skutková zjištění nebo právní závěry, neboť soudu (notáři jako soudnímu komisaři) nepřísluší, aby v řízení o pozůstalosti postupem podle ustanovení § 170 z. ř. s. zjišťoval a předběžně posuzoval skutkový stav, který má být předmětem sporu. Řešení takových sporů je třeba vyhradit řízení spornému, které je ovládáno odpovídajícími pravidly pro takový typ řízení odlišnými od těch, kterými se řídí nesporná řízení (tedy i řízení o pozůstalosti). Z obsahu spisu v projednávané věci bylo zjištěno, že zůstavitel, který zemřel dne [datum] bez zanechání závěti, byl svobodný a bezdětný. Jeho matka [jméno] [celé jméno žalobce], která přichází v úvahu jako dědička ze zákona ve druhé dědické třídě podle § 1636 o. z., zemřela v průběhu řízení o pozůstalosti, dne [datum]. Soud prvého stupně proto v řízení pokračoval jako s jejími procesními nástupci ve smyslu § 121 odst. 1 z. ř. s. s jejími dětmi, tj. sourozenci zůstavitele. Mezi účastníky je sporné, zda odvolatel je dědicem zůstavitele ze zákona jako osoba, která žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost. Odvolatel tedy uplatňuje své dědické právo jako dědic ve druhé dědické třídě podle § 1636 o. z. stejně jako pozůstalá matka. Mezi účastníky řízení tak vznikl spor o dědické právo, který je třeba řešit postupem podle § 170 z. ř. s., protože jeho řešení závisí na posouzení skutkových okolností, které jsou mezi účastníky sporné a které je třeba pro jeho vyřešení prokázat, přičemž v řízení o pozůstalosti takové dokazování provádět nelze. Skutečnost namítaná odvolatelem, že žalobu na určení dědického práva již podal, aniž vyčkal vydání odkazu pozůstalostním soudem, je pro posouzení věcné správnosti napadeného usnesení právně nevýznamná. V této souvislosti je vhodné poukázat na závěry judikatury Nejvyššího soudu, podle které žaloba podaná ve smyslu § 175k odst. 2 o. s. ř. (nyní § 170 z. ř. s.) není určovací žalobou ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., ale je žalobou na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Taková žaloba nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Pouze za situace, kdy účastník (dědic) podá v průběhu řízení o dědictví žalobu, kterou se domáhá určení dědického práva, aniž by k podání takové žaloby byl soudem v dědickém řízení vyzván, musí vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Vydá-li soud v řízení o dědictví, v průběhu takového sporného řízení, usnesení ve smyslu § 175k odst. 2 o. s. ř. (splňující požadavky vymezené tímto ustanovením a ukládající povinnost domáhat se určení dědického práva žalobci), dostojí žalobce usnesením uložené povinnosti i tak, že již dříve podanou žalobu uvede do souladu s tímto usnesením (srov. např. rozsudek ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12/2006, a rozsudek ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2561/2006). Napadeným usnesením byl odvolatel správně v souladu s § 170 z. ř. s. odkázán k podání žaloby na určení jeho dědického práva, kdy jeho dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako slabší. Odvolatel byl přitom soudem prvého stupně správně poučen o tom, proti komu má žalobu podat, jak má být žaloba formulována a v jaké lhůtě má být podána, jakož i o následcích zmeškání lhůty k podání žaloby či její neprojednání z jiných důvodů.“. Usnesení soudu I. stupně nabylo právní moci dne 03.08.2020. 7. Podle § 170 odst. 1 z. ř. s. v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce. 8. S poukazem na shora uvedené skutečnosti a citované zákonné ustanovení soud neprováděl ve věci dokazování, neboť věc lze posoudit na základě tvrzení v žalobě ze dne 31.01.2020 obsažených, především však podle vymezeného okruhu účastníků na straně žalované. 9. Odvolací soud ve shora citovaném usnesení ze dne 12.06.2020, č. j. 11 Co 114/2020-291, zcela konkrétně poučil žalobce jak ve věci postupovat. Byť byla žaloba o dědické právo podána ještě předtím, než pozůstalostní soud vydal odkaz dle ust. § 170 o.s.ř., měl žalobce dle pokynu pozůstalostního soudu již dříve podanou žalobu uvést do souladu s tímto pokynem pozůstalostního soudu, tj. upravit okruh účastníků řízení na straně žalované, což však žalobce ve stanovené lhůtě neučinil. 10. Podle ust. § 170 odst. 2 z.ř.s. nebyla-li žaloba ve lhůtě podána, bylo-li řízení o žalobě zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou. 11. Žalobce pokyn pozůstalostního soudu ve stanovené lhůtě, tj. do 2 měsíců od právní moci usnesení pozůstalostního soudu ([datum]) nesplnil a okruh účastníků na straně žalované požadovaným způsobem neupravil, tj. nerozšířil žalobu o dalšího žalovaného, a to [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], [obec]. Soud v tomto řízení není oprávněn poskytovat účastníkům poučení o okruhu účastníků, neboť ten plyne z hmotného práva. Komentářová literatura k tomu uvádí:„ Neoznačí-li žalobce postupem podle § 90 OSŘ za účastníky sporného řízení v žalobě všechny, kdo jimi musejí být, a nebude-li ani za řízení před soudem prvního stupně zjednána náprava postupem podle § 92 odst. 1 OSŘ, je to důvodem pro zamítnutí žaloby pro nedostatek věcné legitimace (srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem NS Cpj 165/81, Rc 49/1982; NS 30 Cdo 2537/2003, AN 1/2005 s. 55; NS 21 Cdo 2088/2006).“ (Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, 369 - 375 s.). Soud proto žalobu ze shora uvedeného důvodu zamítl. 12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že soud neúspěšnému žalobci jejich náhradu nepřiznal, stejně jako úspěšným žalovaným, neboť jim žádné nevznikly.