9 C 10/2022-13 — Okresní soud v Karlových Varech

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 27. 10. 2021 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 1.485 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnil žalobce tím, že žalovaný nedostál své zákonné povinnosti platit televizní poplatky za období únor až prosinec 2020. Soud v dané věci postupoval v souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. a k projednání věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. v rámci lhůty, která jim byla stanovena ve výzvě doručené jim do vlastních rukou se v tomto směru nevyjádřili, ačkoliv zároveň byli poučeni o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud mít za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud má v dané věci za zjištěné, že žalovaný byl žalobcem přihlášen jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence na adrese [adresa žalovaného], přičemž doposud nedošlo k jeho odhlášení jako poplatníka (prokázáno potvrzením žalobce o přihlášení poplatníka televizních poplatků). Žalovaný svoji povinnost platit televizní poplatky řádně neplnil a za období únor až prosinec 2020 neuhradil žalobci měsíčně částku 135 Kč, celkem tak ke dni podání žalobního návrhu žalovaný žalobci na poplatcích dlužil částku 1.485 Kč (viz výpis detailu dluhu). Žalovaný, ačkoliv o úhradu dlužné částky byl žalobcem vyzýván, mu ji do dnešního dne nezaplatil (viz výzva žalobce ze dne 18. 5. 2021 včetně dodejky). Dle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění, poplatníkem televizního poplatku je fyzická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň jeden měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Dle ustanovení § 10 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění, nezaplatí-li poplatník včas televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. V daném případě dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně, a proto jí v celém rozsahu vyhověl. Žalovaný jako poplatník televizního poplatku nesplnil svoji poplatkovou povinnost a za období únor až prosinec 2020 žalobci neuhradil televizní poplatky po 135 Kč za měsíc, celkem tedy částku ve výši 1.485 Kč. Výše poplatku je v souladu s ustanovením § 6 zákona č. 348/2005 Sb., v platném znění. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil řádně a včas, dostal se do prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku a žalobci vedle dlužné částky náleží i úrok z prodlení ve výši, která je v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Ke splnění povinnosti byla žalovanému stanovena běžná třídenní lhůta běžící od právní moci tohoto rozsudku dle ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. Žalobce měl ve věci plný úspěch, soud mu proto postupem dle § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení vůči žalovanému, který ve věci procesně úspěšný nebyl. Žalovanému proto byla stanovena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 400 Kč, představující zaplacený soudní poplatek za žalobu dle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění. Požaduje – li však žalobce po žalovaném rovněž zaplacení odměny právního zástupce žalobce, náhrady jeho hotových výdajů a daně z přidané hodnoty z odměny a náhrady, nejedná se o náklady potřebné k účelnému uplatňování práva žalobce vůči žalovanému ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a nemohou být proto soudem žalobci přiznány. Jak uvedl Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013, žalobce spravuje agendu televizních poplatků. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze paušálně očekávat uplatnění takových specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci útvaru žalobce, který odpovídá za správu této agendy. Pokud za této situace žalobce danou agendu předává advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí a nelze takový postup považovat za konvenující principům spravedlnosti. Nosné důvody tohoto nálezu jsou pro zdejší soud závazné (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR). Byť zde existuje do značné míry rozporná judikatura Ústavního soudu, týkající se této problematiky (viz analýza ve shora uvedeném nálezu), nelze přehlédnout, že citované rozhodnutí je v dané judikatorní řadě nejnovější, a rovněž se jedná o nález Ústavního soudu, nikoliv o pouhá usnesení, jako v případech časově vzdálenějších. Ke sjednocení judikatury Ústavního soudu existují potřebné zákonné prostředky. Dokud plénum Ústavního soudu nezaujme právní názor odlišný od názoru vyjádřeného shora uvedeným nálezem, zdejší soud je tímto názorem vázán, zvláště za situace, kdy není možno skutkově ani právně odlišit věc projednávanou zdejším soudem (viz k tomu níže). K tomu srovnej i usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3092/13 ze dne 24. 10. 2013, kterým byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost žalobce, v níž žalobce mj. polemizoval se závěry vyslovenými ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu. Zdejší soud se ztotožňuje s obecnými závěry Ústavního soudu, vyslovenými ve shora uvedeném nálezu. Nadto ani v projednávané věci nelze shledat konkrétní okolnosti, které by odůvodňovaly účelnost zastoupení žalobce advokátem. Žalobce podal standardní formulářovou žalobu, kdy ze skutkových tvrzení nelze dospět k závěru o jakékoliv výjimečnosti daného případu (např. aktivní obrana žalovaného již před podáním žaloby, na níž by bylo nutné v žalobě reagovat). Tento úkon nevyžadoval odborné znalosti advokáta. Za této situace přiznat žalobci náhradu nákladů řízení ve výši přesahující žalovanou částku by bylo zásahem do práva žalovaného na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jak je vyloženo v judikatuře Ústavního soudu. Situaci neřeší ani například omezení přiznané náhrady nákladů řízení za zastoupení žalobce advokátem výší žalované jistiny, neboť tímto postupem by soud, byť v menším rozsahu, aproboval praxi žalobce, která byla Ústavním soudem shledána jako ústavněprávně přinejmenším pochybná. Ze shora vyložených důvodů proto soud žalobci přiznal náhradu nákladů řízení toliko ve výši zaplaceného soudního poplatku. I v tomto případě byla žalovanému ke splnění povinnosti stanovena běžná třídenní lhůta (§ 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.), platební místo k rukám advokáta mu bylo stanoveno dle § 149 odst. 1 o.s.ř.