16 C 329/2020-150 — Okresní soud v Karlových Varech

Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 4. 9. 2020 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud zrušil výživné, které je žalobce povinen platit žalovanému. Žaloba je odůvodněna tím, že podle rozsudku zdejšího soudu žalobce na žalovaného od 1. 7. 2019 platil výživné ve výši 190 EUR měsíčně, a to až do srpna 2020, kdy výživné platit přestal, neboť v červnu 2020 mu byla diagnostikována rakovina a v důsledku s tím spojených zvýšených výdajů není schopen výživné hradit. Žalobce proto navrhuje, aby soud výživné pro žalovaného zrušil s účinností od 1. 8. 2020. Žalovaný uvedl, že se žalobou nesouhlasí, neboť od akademického roku 2020 2021 je studentem denního tříletého bakalářského studia na [obec] škole finanční a správní [obec], s čímž jsou spojené zvýšené výdaje, mj. v podobě školného ve výši přes 50.000 Kč za rok studia. Soud ve věci nařídil jednání, provedl při něm dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a dospěl k níže uvedeným skutkovým zjištěním a právním závěrům. Žalobce se z účasti na jednání z důvodu nepříznivého zdravotního stavu omluvil, soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, když k důkazu provedl mj. i protokol o výslechu žalobce před dožádaným soudem. Z listinných důkazů má soud za zjištěné, že žalobci byla s účinností od 1. 7. 2019 stanovena vyživovací povinnost vůči žalovanému ve výši 190 EUR měsíčně, a to rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech č.j. 23 P 44/2001-591 ze dne 11. 7. 2019. Celkové měsíční příjmy žalobce činily ke dni rozhodnutí částku 871,63 EUR a celkové měsíční výdaje činily částku 634 EUR (viz připojený opatrovnický spis, zejména protokol o jednání ze dne 11. 7. 2019 a rozsudek). Žalobce prokázal, že v červnu 2020 mu byl diagnostikován vysoce proliferativní maligní karcinom plic, trpí i dalšími onemocněními, pobírá vysoké dávky medikace, jeho zdravotní stav je natolik vážný, že lékařská zpráva hovoří o zahájení paliativní systémové terapie (viz sociálně lékařský posudek a lékařské zprávy jako přílohy B, CaFv přílohové obálce žalobce a medikační plán na č.l. 118 spisu). Žalobci byl v srpnu 2020 přiznán stupeň zdravotního postižení 100 (viz změnový výměr jako příloha A v přílohové obálce žalobce a na č.l. 113 spisu a průkaz těžce zdravotně postižené osoby na č.l. 112 spisu). V období září 2020 až únor 2021 byla žalobci přiznána měsíční dávka k zajištění životních potřeb ve výši 939,70 EUR (viz schválení dávek a schvalovací výměr jako přílohy DaEv přílohové obálce žalobce). V dalším období výše této dávky kolísala, od dubna 2022 se ustálila na částce 748,29 EUR (viz č.l. 116 spisu). Žalobce pobírá měsíčně také důchod ve výši 363 – 364 EUR a rentu ve výši cca 23 EUR (viz sdělení o důchodu na č.l. 114 spisu, platební informace na č.l. 115 spisu a výpis z účtu na č.l. 117 spisu). Do 31. 3. 2022 platil žalobce měsíční nájemné ve výši 396,60 EUR, od 1. 4. 2022 platí 576 EUR (viz prohlášení o souhlasu na č.l. 119 spisu). Svojí účastnickou výpovědí před dožádaným soudem žalobce kromě skutečností uvedených výše prokázal, že jeho celkové měsíční výdaje činí zhruba 1.083 EUR (zahrnují nájemné, stravu, oblečení a léky), žije sám, kromě žalovaného nemá další dítě, je nemajetný (viz protokol na č.l. 108 spisu). Žalovaný prokázal, že i v akademickém roce 2022 /2023 je studentem denního tříletého bakalářského studia na [obec] škole finanční a správní [obec], kde studuje od akademického roku 2020 2021 (viz potvrzení o studiu na č.l. 40, 76 a 146 spisu). V akademickém roce 2020 2021 činilo školné 53.100 Kč (viz faktura na č.l. 39 spisu), v akademickém roce 2022 /2023 činí školné dle tvrzení žalovaného 64.000 Kč. <b>Podle § 910 odst. 1 občanského zákoníku předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.</b> <b>Podle § 911 občanského zákoníku výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.</b> <b>Podle § 913 odst. 1 občanského zákoníku pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.</b> Vyživovací povinnost žalobce vůči žalovanému je založena ustanovením § 910 odst. 1 občanského zákoníku a podle ustanovení § 911 občanského zákoníku trvá po dobu, po kterou se není žalovaný schopen sám živit. Tato doba zahrnuje podle ustálené judikatury i období, po kterou se jinak po fyzické i psychické stránce samostatné obživy schopný žalovaný soustavně připravuje na budoucí povolání studiem na vysoké škole, přičemž nerozhoduje, zda se jedná o školu veřejnou či soukromou. Žalovaný prokázal, že ve studiu na vysoké škole pokračuje i ve akademickém roce 2022 [číslo], vyživovací povinnost žalobce k žalovanému tedy stále trvá. Bylo proto na žalobci, aby prokázal, že vyživovací povinnost není schopen plnit a povinnost platit žalovanému výživné má být proto zrušena. Soud je přesvědčen, že toto poměrně náročné důkazní břemeno se žalobci podařilo unést. Při posledním rozhodování o výživném v roce 2019 činily měsíčně celkové příjmy žalobce částku 871,63 EUR a celkové výdaje částku 634 EUR. Žalobci tedy zbývalo každý měsíc zhruba 240 EUR, z nichž byl schopen, s rezervou 50 EUR, platit výživné 190 EUR. Nyní je situace jiná. Příjmy žalobce sice vzrostly na částku zhruba ve výši 1.135 EUR měsíčně, ještě více se však zvýšily jeho výdaje, samozřejmě především v důsledku jeho onemocnění, a to na částku zhruba 1.083 EUR. Žalobci tedy měsíčně zbyde částka cca 52 EUR. Z ní není schopen stanovenou vyživovací povinnost plnit. Jistě by bylo možné vyživovací povinnost snížit, třeba právě na částku 50 EUR nebo i nižší, jak alternativně navrhuje žalovaný, i s rizikem, že žalobci již nezbyde absolutně žádná rezerva na pokrytí případných neočekávaných výdajů. Soud to však nepokládá za schůdnou variantu, jednalo by se spíše o alibistické rozhodnutí, z něhož by ani žalovanému neplynul žádný prospěch. Jako žalobce po dobu 2,5 roku neplatil nic na stanovené výživné, tak by s pravděpodobností hraničící s jistotou nehradil nic ani na výživné snížené. Exekuční vymáhání dluhu nikam nevede, což již žalovaný dle svého tvrzení zjistil prostřednictvím Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Jelikož matce žalovaného je vypláceno náhradní výživné, tak by pouze přešla povinnost k vymáhání náhradního výživného na stát, který by dále činil takřka s jistotou marné kroky k jeho vymožení. Nákladnost a současně zbytečnost takového postupu netřeba zdůrazňovat. S tímto závěrem soudu není v rozporu tvrzení žalovaného, byť neprokázané, že mu žalobce v uplynulých dvou letech při různých příležitostech (narozeniny, Vánoce, letní prázdniny) posílal částky vždy v rozmezí 100 – 200 EUR. Kdyby celková částka činila ročně třeba i 500 EUR, tak by ji žalobce byl schopen za rok ze svého měsíčního„ přebytku“ ušetřit. Že tak žalobce činil, lze jistě ocenit, i když tím nebyl schopen dorovnat výši stanoveného výživného. Soudu je z úřední činnosti známo mnoho rodičů, kteří svým potomkům, i když mohou, nedají v takové situaci ani korunu, tím méně euro. Soud si je samozřejmě vědom i toho, že, byť to neprokazoval, žalovanému od roku 2019 vzrostly náklady na školné a na životní potřeby. Je notorietou celkový nárůst cenové hladiny v uplynulých několika letech. Je však nutné přihlédnout i k tomu, že u žalovaného je situace jiná, než u nezletilého dítěte, které není (alespoň do určitého věku) schopno vlastními silami získat finanční prostředky na svoji obživu. Žalovaný je dospělým zdravým mužem, který by měl být schopen a ochoten si na své studium (které vědomě zvolil na soukromé vysoké škole) přivydělat. Žalobce je pravděpodobně nevyléčitelně nemocný a 100 % zdravotně postižený, jeho další životní prognóza je nejistá. Po diagnóze nádorového onemocnění se jeho majetková situace natolik zhoršila, že již není schopen plnit stanovenou vyživovací povinnost, a stanovení vyživovací povinnosti spíše symbolické by bylo prázdným gestem. V této věci se jedná o jednu z výjimečných situací, kdy schopnosti, možnosti a majetkové poměry žalobce jsou takového rázu, že odůvodňují zrušení vyživovací povinnosti v plném rozsahu, a to se zpětnou účinností k datu, kdy žalobce pozbyl schopnost a možnost vyživovací povinnost plnit. Soud tedy žalobě vyhověl a výživné žalobce vůči žalovanému zrušil s účinností od 1. 8. 2020 (výrok I. rozsudku). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 150 o.s.ř. Žalobce by měl podle výsledku řízení nárok na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, spočívající v paušální náhradě podle ustanovení § 151 odst. 3 o.s.ř. Žalovaný se však žádným způsobem nepodílel na výsledku řízení, zrušení vyživovací povinnosti je důsledkem objektivních skutečností nastalých u žalobce (jinou situací by například bylo, pokud by žalovaný bez rozumného důvodu ukončil studium). V tom soud spatřuje důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150 o.s.ř. a rozhodl proto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku).