19 C 30/2023-12 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 75.764,09 Kč s tím, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) žalovanému poskytl částku 84.855 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 3. 7. 2018 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. Vedle jistiny dluhu ve výši 63.932,24 Kč se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení: -) smluvního úroku ve výši 8.711,95 Kč -) poplatků ve výši 700 Kč -) smluvní pokuty ve výši 1.123,98 Kč -) nákladů na vymáhání ve výši 50 Kč -) dlužného pojistného ve výši 1.245,92 Kč 2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal. 3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek ust. § 115a o. s. ř.. 4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu listiny předložené žalobkyní a těmito listinami má za prokázaná všechna právně významná tvrzení. Konkrétně soud provedl k důkazu: smlouvu o úvěru, odstoupení od úvěrové smlouvy, oznámení [anonymizována dvě slova] o postoupení pohledávky, oznámení [právnická osoba] o postoupení pohledávky, předžalobní výzvu k plnění s podacím archem, výpis o načerpání úvěru, potvrzení [anonymizována dvě slova] o zaplacení úplaty za postoupené pohledávky, rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 3. 7. 2018, smlouva o postoupení pohledávek včetně seznamu postupovaných pohledávek. Na základě těchto důkazů má soud za prokázané, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) dne 9. 10. 2017 žalovanému poskytl částku 84.855 Kč, kterou měl žalovaný vrátit v měsíčních splátkách po 3.200 Kč. Pro nesplácení právní předchůdce žalobkyně dopisem odstoupil od úvěrové smlouvy s účinností ke dni 30. 6. 2020 a žalovanému tak vznikla povinnost uhradit zbytek dluhu najednou. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 3. 7. 2018 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. Vedle jistiny dluhu ve výši 63.932,24 Kč se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále odkoupila: -) smluvní úrok ve výši 8.711,95 Kč -) poplatky ve výši 700 Kč -) smluvní pokutu ve výši 1.123,98 Kč -) náklady na vymáhání ve výši 50 Kč -) dlužné pojistné ve výši 1.245,92 Kč 5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. 7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 8. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 10. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. 11. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. 12. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným (právní předchůdce žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 84.855 Kč, který měl žalovaný splatit ve sjednaných splátkách. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, využil právní předchůdce žalobkyně oprávnění vyplývajícího ze smlouvy a od této odstoupil. V důsledku toho se dostal žalovaný do prodlení s úhradou zbytku dluhu, a proto soud žalovanému uložil žalované povinnosti rozsudkem. Ujednání obsažená ve smlouvě soud shledal jako souladné s citovanými zákonnými ustanoveními, jakož i shora citovanou judikaturou. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 občanského zákoníku. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 19.148,20 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3.031 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 75.764,09 Kč sestávající z částky 4.140 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 4.140 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 4.140 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13.320 Kč ve výši 2.797,20 Kč.