9 C 290/2022-98 — Okresní soud v Karlových Varech

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 7. 7. 2022 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 14.000,08 Kč s příslušenstvím, představující dlužné nájemné za pronajaté nemovitosti (pozemky a na nich stojící budovy s vybavením) za období od 1. 9. 2019 do 17. 9. 2019. Dále žalobce požaduje zaplacení smluvní pokuty, která byla žalobcem v průběhu řízení kapitalizována na částku ve výši 14.224,08 Kč, a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1.200,- Kč. Žalovaný byl od 1. 3. 2013 do 17. 9. 2019 nájemcem v nájemní smlouvě vyjmenovaných nemovitostí (pozemků a na nich stojících budov s vybavením), a to na základě nájemní smlouvy č. , číslo, ze dne 1. 3. 2013 ve znění dodatků č. 1 a 2. Žalovaný přes upomínku zástupce žalobce nezaplatil žalobci nájemné za období od 1. 9. 2019 do 17. 9. 2019 ve výši 14.000,08 Kč, splatné dne 25. 9. 2019. Je proto žalobci povinen zaplatit rovněž zákonný úrok z prodlení z dlužné částky ve výši 10 % ročně od 26. 9. 2019 do zaplacení, smluvní pokutu z dlužné částky ve výši 0,1 % denně od 26. 9. 2019 do dne podání žaloby a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1.200,- Kč.Usnesením ze dne 11. 12. 2023 bylo řízení částečně zastaveno co do jistiny pohledávky ve výši 14.000,08 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 799,92 Kč, neboť tyto částky žalovaný žalobci po podání žaloby zaplatil. Předmětem řízení tak zůstává nárok žalobce na zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4.677,37 Kč, kapitalizované smluvní pokuty ve výši 14.224,08 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1.200,- Kč.Soud ve věci nařídil jednání a provedl při něm dokazování v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům.Soud má v dané věci z provedených listinných důkazů za zjištěné, že žalovaný byl od 1. 3. 2013 do 17. 9. 2019 nájemcem v nájemní smlouvě vyjmenovaných nemovitostí v k.ú. , adresa, (pozemků a na nich stojících budov s vybavením), a to na základě nájemní smlouvy č. , číslo, ze dne 1. 3. 2013 (viz nájemní smlouva ze dne 1. 3. 2013 včetně příloh a dodatků č. 1 a 2). Žalovaný přes upomínku zástupce žalobce žalobci až do 24. 8. 2023 nezaplatil nájemné za období od 1. 9. 2019 do 17. 9. 2019 ve výši 14.000,08 Kč, splatné dne 25. 9. 2019 (viz nesporné tvrzení účastníků, splátkový kalendář jako příloha nájemní smlouvy, opravný daňový doklad ze dne 1. 11. 2019, vyčíslení pohledávek a upomínka ze dne 8. 12. 2020 včetně podacího archu). Z e-mailové korespondence účastníků z prosince 2019 je zřejmé, že se žalovaný pokoušel započíst proti pohledávce žalobce z dlužného nájemného svoji pohledávku vůči žalobci z titulu náhrady škody v důsledku zranění klisny žalovaného při pohybu po pronajatých pozemcích (viz e-mailová komunikace).Závazkový vztah mezi účastníky řízení se řídí ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“), což je normováno ustanovením § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, neboť ke vzniku práv a povinností z tohoto závazkového vztahu došlo před 1. 1. 2014.Podle § 671 odst. 1 občanského zákoníku, nájemce je povinen platit nájemné podle smlouvy, jinak nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání.Podle § 544 odst. 1 občanského zákoníku, sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.V daném případě dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně, proto jí v rozsahu po částečném zastavení řízení vyhověl. Žalovaný jako nájemce předmětných nemovitostí, které byly v rozhodném období ve vlastnictví žalobce, řádně nesplnil svoji povinnost spojenou s nájmem nemovitostí, když za období od 1. 9. 2019 do 17. 9. 2019 žalobci nezaplatil nájemné ve výši 14.000,08 Kč, což učinil až po podání žaloby. Jelikož žalovaný svoji zákonnou a smluvní povinnost zaplacení nájemného ve lhůtě splatnosti nesplnil, je zcela důvodný nárok žalobce na zaplacení příslušenství pohledávky v podobě kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4.677,37 Kč (také část příslušenství již žalovaný uhradil v průběhu řízení), neboť tento nárok je zcela v souladu s ustanovením § 517 odst. 2 občanského zákoníku a ustanovením § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Protože se žalovaný ocitl v prodlení s řádnou úhradou nájemného, vznikl žalobci podle nájemní smlouvy (čl. 3.12.) nárok na zaplacení kapitalizované smluvní pokuty 0,1 % denně z částky 14.000,08 Kč za období od 26. 9. 2019 do 7. 7. 2022 ve výši 14.224,08 Kč, který vychází z ustanovení § 544 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovanému byla rovněž uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1.200,- Kč, a to podle ustanovení § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Ke splnění povinnosti byla žalovanému stanovena běžná třídenní lhůta běžící od právní moci tohoto rozsudku postupem dle ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.Jelikož žalovaný žalobci v průběhu řízení dlužnou jistinu pohledávky uhradil, pozbývá relevance obrana žalovaného, kdy proti pohledávce žalobce započetl svoji pohledávku vůči žalobci, spočívající v nároku na náhradu škody, která měla být způsobena na zdraví klisny ve vlastnictví žalovaného v důsledku porušení právní povinnosti na straně žalobce. I kdyby však obrana žalovaného byla stále „ve hře“, tak soud z důvodu právní jistoty poznamenává, že by ji posoudil jako nedůvodnou, kdy při aplikaci rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, by bylo nutno pohledávku žalovaného označit jako nejistou nebo neurčitou, a tedy nezpůsobilou k započtení, neboť ji žalobce sporoval, dovolal se neplatnosti jejího započtení a bylo by potřeba provést rozsáhlejší a složitější dokazování co se týče prokázání jejího důvodu a výše.Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalobce, který byl ve věci zcela úspěšný (částečné zastavení řízení procesně zavinil žalovaný úhradou jistiny pohledávky po zahájení řízení), má vůči žalovanému právo na plnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Náklady řízení žalobce pak představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 800,- Kč a paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 1.500,- Kč podle ustanovení § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 1, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za pět úkonů po 300,- Kč (předžalobní výzva k plnění, podání žaloby, vyjádření k odporu žalovaného, částečné zpětvzetí žaloby a vyjádření ze dne 20. 9. 2023). Lhůta k plnění byla opětovně stanovena jako obecná třídenní ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.Pokud žalobce požaduje kompenzaci nákladů řízení vynaložených na zastoupení advokátem, tak tyto soud nepokládá za účelně vynaložené ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce je státním podnikem, který, jak sám uvádí, disponuje právním oddělením. Pokud žalobce, vedle svého hlavního předmětu činnosti jako přepravce a doručovatele poštovních zásilek, pronajímá na komerční bázi nemovité věci, měl by být také schopen vlastními silami zabezpečit případné soudní uplatnění pohledávek z této činnosti. Pokud toho schopen není, tak soud žalobci neupírá jeho ústavní právo nechat se zastoupit advokátem. Náklady s tím spojené si však žalobce má nést sám, nikoliv je přenášet na ve sporu neúspěšnou protistranu. Je to dáno právě povahou žalobce jako státního podniku, kdy je notoricky známa bohatá judikatura Ústavního soudu k otázce náhrady nákladů řízení státu, kdy přenos nákladů řízení za zastoupení advokátem na protistranu je možný pouze výjimečně, např. v případě velice složitých sporů, často s cizozemskými účastníky, příp. s aplikací cizího práva. Ničím podobným projednávaná věc není, nevyžadovala specializované znalosti advokáta, a to ani ve fázi řízení po uplatnění obrany žalovaného. Další vhodnou analogií je přístup Ústavního soudu k otázce zastoupení advokátem v případě České televize, která není státním orgánem či podnikem, a přesto Ústavní soud zaujal stanovisko, že i zde by měl být přenos nákladů řízení za zastoupení advokátem na protistranu výjimkou (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013).