12 C 263/2025-17 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení z důvodu nesplnění povinností plynoucích žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 3. 4. 2024, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému revolvingový úvěr s možností opakovaného čerpání až do výše 50 000 Kč. Žalovaný dosud uhradil na dluh pouze částku 6 957 Kč.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 3. 4. 2024 soud zjistil, že na jejím základě žalobkyně poskytla žalovanému revolvingový úvěr s možností opakovaného čerpání až do výše 50 000 Kč (disponibilní úvěrový limit), přičemž první čerpání bylo na nákup Apple iPhone 15 Pro za kupní cenu 46 384 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve formě 24měsíčních splátek po 2 319 Kč včetně pojistného a úroku ve výši 18,86 % ročně, počínaje dnem 15. 5. 2024, RPSN činila dle smlouvy 18,9 %. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou více jak dvou měsíčních splátek nebo jedné splátky po dobu delší tři měsíce bylo sjednáno právo žalobkyně od smlouvy odstoupit s tím, že úvěr se stává okamžitě splatným.4. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti bez data (č. l. 18) soud zjistil, že žalobkyně disponovala informací i příjmu žalovaného ve výši 27 000 Kč, nákladů na bydlení ve výši 3 000 Kč, avšak zdroj k ověření příjmů a výdajů uveden nebyl.5. Z dopisu žalobkyně ze dne 4. 2. 2025 soud zjistil, že žalobkyně sdělila žalovanému, že od smlouvy odstupuje, a vyzvala ho k úhradě dluhu.6. Z dopisu žalobkyně ze dne 29. 4. 2025 soud zjistil, že vyzvala žalovaného ke splnění dluhu ve lhůtě do 7 dnů od data výzvy.7. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá skutková zjištění vzájemně neodporují, odkazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu reagovala v podání ze dne 17. 9. 2025, avšak neuvedla, jakým způsobem a zda vůbec prověřila finanční situaci žalovaného, zejména příjem žalovaného (jakým způsobem) a zda a jakým způsobem prověřovala výdaje žalovaného. Náklady na bydlení se přitom jeví jako značně podhodnocené. Soud tak nemá za zjištěné, resp. prokázané, že žalobkyně posoudila řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu soud pokládá smlouvu za absolutně neplatnou podle ust. § 588 občanského zákoníku.10. Podle ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatných smluv nárok.12. Žalovanému byla na úvěru poskytnuta částka 46 384 Kč, dosud zaplatil jen částku 6 957 Kč, proto soud žalobě co do jistiny úvěru ve výši 39 427 Kč vyhověl a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 861,91 Kč, přičemž tato částka představuje 78,66 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 89,33 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 10,67 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 766 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 44 134,43 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 2 900 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 750 Kč ve výši 1 207,50 Kč.