12 C 269/2025-27 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 91 375,86 Kč s příslušenstvím z titulu nesplnění povinností plynoucích ze smlouvy o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 80 000 Kč s možností opakovaného čerpání uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) a žalovanou dne 21. 3. 2024. Žalovaná načerpala na úvěru částku 160 000 Kč. Žalovaná splátky řádně nehradila, právnímu předchůdci žalobkyně uhradila na splátkách celkem částku 88 888,04 Kč. Právní předchůdce žalobkyně nejprve žalovanou upomenul k obnovení řádného splácení úvěru a poté úvěr zesplatnil ke dni 30. 10. 2024.2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 21. 3. 2024 soud zjistil, že byla mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovanou uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěrový rámec ve výši 80.000 Kč s možností opakovaného čerpání a žalovaná se jej zavázala právnímu předchůdci žalobkyně vrátit spolu s úrokem ve výši 48 % ročně ve formě měsíčních splátek dle rozpisu plateb zasílaného žalované.4. Z potvrzení ČSOB a.s. o provedených transakcí soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně zaslal žalované dne 21. 3. 2024 částku 80 000 Kč a dále dne 16. 7. 2024 částku 80 000 Kč.5. Z výzvy ze dne 25. 9. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě částky 11 211,63 Kč do 30 dnů od zaslání výzvy představující splátky úvěru po splatnosti a současně upozornil žalovanou na možnost zesplatnění úvěru v případě neobnovení řádného splácení dluhu.6. Z historie úvěrového účtu soud zjistil výši dlužné jistiny a jejího příslušenství uvedeného v žalobě.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni.8. Z dopisu žalobkyně ze dne 29. 7. 2025 soud zjistil, že upomenula o zaplacení dluhu před podáním žaloby.9. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.10. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:11. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získal právní předchůdce žalobkyně informace o schopnosti žalované splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu sdělila, že bylo vycházeno ze sociálních a demografických dat, z informací z interních databází a externích registrů. Dále byla zkontrolována bonita a udržitelnost příjmů žalované předložením dokladů, a to zejména doložením výpisu z bankovního účtu nebo zpřístupněním náhledu do bankovního účtu. Konkrétní získané informace, ze kterých by bylo možné posoudit, zda právní předchůdce skutečně řádně úvěruschopnost žalované prověřil (příjmovou a výdajovou stránku), žalobkyně netvrdila ani nedoložila. Na výzvu soudu při jednání žalobkyně již ničeho dalšího k prověření úvěruschopnosti žalované netvrdila. Soud tak nemá za zjištěné, resp. prokázané, že právní předchůdce žalobkyně posoudil řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu soud pokládá smlouvu za absolutně neplatnou podle ust. § 588 občanského zákoníku.13. Podle ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatných smluv nárok.15. Žalované byla na úvěru poskytnuta částka 160 000 Kč, dosud zaplatila toliko částku 88 888,04 Kč, proto soud žalobě co do jistiny úvěru ve výši 74 111,96 Kč vyhověl a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl.16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 18 592,71 Kč, přičemž tato částka představuje 62,22 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 81,11 % a úspěchu žalované v rozsahu 18,89 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 569 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 91 375,86 Kč sestávající z částky 4 780 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 20 920 Kč ve výši 4 393,20 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení za úkon právní služby jejího zástupce ze dne 19. 9. 2025, neboť nejde o účelně vynaložený náklad řízení. Žalobkyně v tomto podání doplnila skutková potřebná skutková tvrzení a důkazy na základě výzvy soudu, ačkoliv tak byla povinna učinit již v žalobě. Soud dále nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení za úkon právní služby jejího zástupce ze dne 24. 9. 2025, neboť nejde o podání ve věci samé (ust. § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb.).17. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 1 333 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.