12 C 318/2025-21 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 11 673 Kč s přísl., neboť žalovaný nesplnil svoji povinnost vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 9. 10. 2024 ve výši 10 000 Kč. Žalovaný dosud zaplatil na dluh částku 3 010 Kč.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 9. 10. 2024 soud zjistil, že žalobkyně na základě této smlouvy poskytnula žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal ve smlouvě o úvěru splatit úvěr do 30 dnů od jeho poskytnutí a poplatek ve výši 429 Kč.4. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný by měl mít příjem 30 000 Kč, příjem dalších členů domácnosti by měl představovat částku 60 000 Kč, výdaje žádné uvedeny nejsou.5. Z předžalobní výzvy ze dne 6. 6. 2025 soud zjistil, že žalovaný byl před podáním žaloby upomenut o zaplacení dluhu.6. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.7. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:8. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalované splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu reagovala v podání ze dne 27. 10. 2025, avšak neuvedla, jakým způsobem prověřila finanční situaci žalovaného, zejména příjem žalovaného (jakým způsobem) a ostatních členů domácnosti ve výši 60 000 Kč (jakým způsobem) a zda a jakým způsobem prověřovala výdaje žalovaného. Soud tak nemá za zjištěné, resp. prokázané, že žalobkyně posoudila řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu soud pokládá smlouvu za absolutně neplatnou podle ust. § 588 občanského zákoníku.10. Podle ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatných smluv nárok.12. Žalované byla na úvěru poskytnuta částka 10 000 Kč, dosud zaplatil jen částku 3 010 Kč, proto soud žalobě co do jistiny úvěru ve výši 6 990 Kč vyhověl a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 516,72 Kč, přičemž tato částka představuje 19,76 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 59,88 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 40,12 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 11 673 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.