15 C 196/2025-12 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 17.966 Kč s příslušenstvím, neboť žalovaný nesplnil svoji povinnost vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 31. 7. 2024, č. , hodnota, . Právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, , IČ , IČO, , sídlem , adresa, , na základě této smlouvy poskytnula žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal ve smlouvě o úvěru splatit úvěr v měsíčních splátkách dle splátkového kalendáře včetně obchodního úroku ve výši 150 % ročně. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou dluhu byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a náhrada nákladů upomínání dle sazebníku. Žalovaný na dluh ničeho neuhradil a na předžalobní výzvu k plnění ze dne 15. 1. 2025 nereagoval.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 31. 7. 2024, č. , hodnota, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, , IČ , IČO, , sídlem , adresa, , a žalovaný uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které, právní předchůdkyně žalobkyně poskytnula žalovanému úvěrový rámec 12 000 Kč a žalovaný se zavázal ve smlouvě o úvěru splatit úvěr v měsíčních splátkách dle splátkového kalendáře včetně obchodního úroku ve výši 150 % ročně. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou dluhu byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a náhrada nákladů upomínání dle sazebníku. RPSN činila dle smlouvy o úvěru 311,30 %.4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2023 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni.5. Z dopisu žalobkyně ze dne 15. 1. 2025 soud zjistil, že před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu.6. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.7. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:8. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel: „Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně v žalobě uvedla., že úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie. Žalobkyně však nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Soud tak nemá za zjištěné, resp. prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu soud pokládá smlouvu za absolutně neplatnou podle ust. § 588 občanského zákoníku.9. Podle ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatných smluv nárok.11. Žalovanému byla na úvěru poskytnuta částka 12 000 Kč, ničeho však nezaplatil, proto soud žalobě co do jistiny úvěru ve výši 12 000 Kč vyhověl a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl.12. O nákladech řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, , že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 957,10 Kč, představující 34 % z jejich celkové výše 2.815 Kč (rozdíl úspěchu žalobkyně v rozsahu 67 % a žalovaného v rozsahu 33 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 17.966 Kč sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 400 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.500 Kč ve výši 315 Kč.13. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.