10 C 80/2026-64 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhá na žalované zaplacení částky 117 861,01 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 14. 5. 2024, č. , hodnota, (dále jen „spotřebitelský úvěr“), a to konkrétně zaplacení neuhrazené jistiny úvěru ve výši 114 454,81 Kč, poplatků ve výši 156 Kč, poplatků za pojištění ve výši 550,20 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 1 200 Kč, smluvních pokut ve výši 1 500 Kč, včetně smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení.2. Žalovaná souhlasila se žalobou co do částky 117 861,01 Kč, neboť úvěr skutečně vyčerpala. Za nepřiměřenou považovala výši úroku (26,26 %), který však zaměnila za úrok z prodlení, a rovněž namítala nemožnost souběhu tohoto úroku z prodlení a zákonného úroku z prodlení.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Jelikož žalovaná svá tvrzení v části nároku, s nímž nesouhlasila, nikterak nedokládala, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne 14. 5. 2024, č. , hodnota, , má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru. Žalobkyně poskytnula žalované postupně jako úvěr částku ve výši 128 679,79 Kč, žalovaná měla vrátit částku ve formě měsíčních splátek ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku ve výši 26,28 % ročně.B) Předžalobní upomínkou ze dne 1. 10. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.C) Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaná uhradila celkem částku 27 558 Kč.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně posuzovala řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75, 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to jak při uzavření smlouvy samotné, tak při postupných navyšováních úvěrového rámce. Ještě před uzavřením smlouvy měla žalobkyně k dispozici výpis z účtu žalované, z něhož bylo patrná existence hlavního příjmu ve výši 9 900 Kč korespondující s částkou uvedenou ve smlouvě, rovněž byl ověřen vedlejší příjem žalované (invalidní důchod, příspěvek na bydlení a příspěvek na dítě v celkové výši 19 106 Kč). Žalobkyně si opětovně vyžádala výpis z účtu k ověření příjmové i výdajové situace žalované za období od 1. 8. 2024 do 31. 10. 2024 i při navýšení úvěrového rámce.7. Dále soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru z pohledu právní úpravy ochrany spotřebitele, jež jsou představovány § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.8. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že smlouva není neplatná. RPSN dle smlouvy činí 29,7 % a ani další ujednání ve smlouvě nejsou nepřiměřená, ať posuzovány jednotlivě či v souhrnu. Tento závěr se týká i žalovanou namítané výše úroku (26,26 %), který průměrnou roční úrokovou sazbu pro revolvingové úvěry v době uzavření smlouvy (15,26 %) podstatně nepřesahuje (viz judikatura shora). Žalobou je navíc tento úrok požadován pouze v rámci úroku kapitalizovaného ke dni podání žaloby, přičemž následně (od 18. 11. 2025) je ve prospěch žalované požadován úrok nižší (12 %).9. K námitce žalované o nemožnosti souběhu úroku a zákonného úroku z prodlení upozorňuje soud na rozdílnou funkci těchto dvou institutů, když zatímco úrok představuje odměnu za poskytnutý úvěr, zákonný úrok z prodlení je sankcí za nedodržení splatnosti.10. Jelikož žalovaná nesplnila povinnosti vyplývající jí ze smlouvy, soud žalobě podle § 2395 a násl. občanského zákoníku v celém rozsahu vyhověl.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 35 061,8 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 715 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 117 861,01 Kč sestávající z částky 5 820 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 25 080 Kč ve výši 5 266,8 Kč.