12 C 30/2026-22 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 31 242,70 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 31. 10. 2024 (dále jen „spotřebitelský úvěr“). Žalovaný úvěr čerpal ve výši 29 642,70 Kč, avšak přestal jej splácet sjednaným způsobem, proto žalobkyně úvěr dopisem ze dne 26. 4. 2025 zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu. Žalovaný dosud na úvěr zaplatil částku 2 449,75 Kč.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 31. 10. 2024 soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejíž nedílnou součástí jsou ceník a podmínky pro používání , anonymizováno, karty. Žalobkyně poskytla žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 30 000 Kč, žalovaný se zavázal vyčerpané finanční prostředky žalobci splatit vždy do 20. dne měsíce následujícího po měsíci, v němž došlo k jejich vyčerpání.4. Z ceníku soud zjistil, že upomínky v případě prodlení jsou zpoplatněné částkami od 100 Kč do 300 Kč.5. Z dopisu žalobkyně ze dne 4. 3. 2025 soud zjistil, že žalobkyně odstoupila od úvěrové smlouvy v důsledku neplnění smluvních povinností žalovaným a vyzvala jej k doplacení dluhu.6. Z předžalobní výzvy ze dne 21. 5. 2025 soud zjistil, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.7. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá skutková zjištění vzájemně neodporují, odkazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 4. 2. 2026 uvedla, že z výpisu z BudgetBakers plyne příjem žalovaného v období od 4. 9. 2024 do 30. 10. 2024 ve výši 85 617,44 Kč. Z výpisu z BudgetBakers vyplývá příjem žalovaného ve výši 8 425 Kč měsíčně a další příjmy ve výši 77 192,44 Kč. Nelze přehlédnout, že z uvedeného výpisu vyplývá, že žalovaný v uvedeném období opakovaně čerpal úvěry od jiných nebankovních společností (Home Credit a.s., FlexiFin s.r.o.). Ničeho dalšího co do poměrů žalovaného (náklady na bydlení, energie, vyživovací povinnosti, aj.) neuvedla, stejně jako se nezabývala výdaji žalovaného. Jelikož úvěruschopnost takto žalobkyně neposuzovala, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu. V rozsudku ze dne 31. 7. 2024 pod sp. zn. 33 Cdo 656/2024 Nejvyšší soud konstatoval, že: „Dovodil-li totiž odvolací soud, že k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované stačí data z interních systémů SOLUS a BRKI a údaje o částkách životního minima (na obživu 2.690,- Kč) a na chod domácnosti (2.270,- Kč), pročež žalované zbývá „dostatečná částka“ (21.600,- Kč) na úhradu měsíčních splátek úvěru, nelze než dospět k závěru, že se odvolací soud dostatečně nezabýval úvěruschopností žalované, nepřihlédl-li k jejím faktickým (nikoliv fiktivním) pravidelným měsíčním výdajům, jak je dovozoval „z publikovaných údajů o životním minimu.“. Podle rozsudku MS v Praze 8 A 90/2023 ze dne 27. 3. 2024 soud rovněž nesouhlasil se závěrem žalobkyně, že z ustanovení § 86 odst. 1, ve kterém se uvádí, že v případě změny výše spotřebitelského úvěru, se k založení této povinnosti vyžaduje významné navýšení výše spotřebitelského úvěru, je zřejmé, že zákon cílí na nutnost posuzování úvěruschopnosti na významné úvěry nikoliv na tzv. mikroúvěry. Takový závěr z tohoto ustanovení neplyne. Z pohledu uvedené judikatury žalobkyně své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, aby si mohla učinit jednoznačný závěr o jeho úvěruschopnosti, nedostála. Jelikož úvěruschopnost takto žalobkyně neposuzovala, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.10. Podle ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatných smluv nárok.12. Žalovanému byla na úvěru poskytnuta částka 29 642,70 Kč, zaplatil na dluh toliko částku 2 499,75 Kč, proto soud žalobě co do jistiny úvěru ve výši 27 143 Kč vyhověl a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 589,75 Kč, přičemž tato částka představuje 73,76 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 86,88 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 13,12 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 250 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 31 242,70 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 2 380 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 230 Kč ve výši 1 098,30 Kč.