19 C 218/2025-25 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalovaném zaplacením částky 20 159 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 114,32 Kč od 25. 10. 2025 do 11. 11. 2025 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 20 159 Kč od 12. 11. 2025 do zaplacení ve výši 11,5 % ročně. Konkrétně se jednalo o neuhrazenou jistinu ve výši 14 999 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 297 Kč, poplatků za prodloužení splatnosti„ korunovým odkladem“ v celkové výši 2 969 Kč, účelně vynaložených nákladů v celkové výši 300 Kč a smluvních pokut v celkové výši 900 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru dne 25. 4. 2025, přičemž na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal k úhradě této částky a poplatku za poskytnutí ve výši 495 Kč do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Úvěr byl žalovanému vyplacen dne 25. 4. 2025.2. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil, potvrdil, že mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru, avšak vyjádřil přesvědčení, že žalobkyni nedluží žalovanou částku v jí požadované výši. Žalovaný popřel nárok v části týkající se úroků, poplatků a případných sankcí, které považuje za nepřiměřené, nepřehledné a odporující dobrým mravům a spotřebitelské ochraně.3. Soud ve věci nařídil jednání na 9. 2. 2026, ke kterému se ani jeden z účastníků nedostavil. Žalobkyně se řádně omluvila, žalovaný se nedostavil bez jakékoliv omluvy, a proto mu soud nemohl poskytnout poučení ohledně jeho povinnosti tvrdit a prokázat, že žalobkyni případně část dluhu uhradil. Jelikož žalovaný nepředložil soudu žádné důkazy, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní, přičemž podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud za prokázaný následující skutkový závěr ve věci samé:A) Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 25. 4. 2025 spolu s podmínkami úvěru má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které si smluvní strany sjednaly, že žalovaný poskytnutý úvěr ve výši 15 000 Kč vrátí do 30 dnů ode dne poskytnutí, včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč.B) Výpisem čerpání, splátek a úhrad, jakož i výpisem z účtu žalobkyně ze dne 25. 4. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč poskytla dne 25. 4. 2025.C) Předžalobní výzvou spolu s podacím lístkem má soud za prokázané, že žalobkyně před podáním žaloby žalovaného upomenula o úhradu dlužné částky.D) V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný na poskytnutý úvěr žalobkyni uhradil nějakou částku.4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku se úvěrovou smlouvu zavazuje úvěrující, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Nejprve se soud zabýval platností smlouvy o spotřebitelském úvěru.Posouzení úvěruschopnosti6. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury, interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmu, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). K výzvě soudu žalobkyně doplnila svá tvrzení ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného s tím, že provedla lustraci žalovaného v registrech NRKI, SOLUS, CRIBIS, ISIR, přičemž v registru SOLUS byl proveden s výsledkem nenalezen žádný závazek po splatnosti, dotaz do registru NRKI byl proveden s výsledkem klient nalezen – pozitivní vyhodnocení, v registru ISIR nebyl žalovaný nalezen a v registru CRIBIS s výsledkem bez exekuce. Dále žalobkyně měla k dispozici kartu klienta, ve které žalovaný uvedl svůj příjem ve výši 40 000 Kč měsíčně a příjem ostatních členů domácnosti ve výši 120 000 Kč měsíčně. Žalobkyně uvažovala o životních minimech dospělých členů domácnosti ve výši 4 470 Kč a splátky jiným společnostem ve výši 6 900 Kč při zohlednění splátky schváleného úvěru by tak žalovanému měla zůstat částka 12 737 Kč. Dále žalobkyně uvažovala o nákladech domácnosti, nicméně žalobkyně neposuzovala doklady vystavené třetími osobami, kterými by ověřila jak příjmy žalovaného, tak domácnosti, ale především výdaje žalovaného a výdaje domácnosti. Žalobkyně však žádnou takovou analýzu příjmů a výdajů žalovaného neučinila.Posouzení souladnosti smlouvy s dobrými mravy7. Soud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu o úvěru podle právní úpravy na ochranu spotřebitele, představované ustanoveními § 1813 a násl. občanského zákoníku, které jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách v nepřiměřených smlouvách. Soud v této souvislosti přihlédl rovněž k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, a to např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným řádem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit, srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 Sb. NU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (článek I. Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností odborných znalostí, či lepší informovanosti o právu, zatím co druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat.“8. Při právním posouzení neplatnosti smlouvy o úvěru pro rozpor s dobrými mravy soud uvažoval také o oddělitelnosti u jednotlivých u jednání a zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé, které se nemá dostat soudní ochrany ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy. K ochraně spotřebitele přitom přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce také v podobně rozhodnutí soudů (k tomu srov nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů). Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.9. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu poměřoval soud posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že smlouva není neplatná. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé a nehodné soudní ochrany s podmínkami