26 C 49/2022-16 — Okresní soud v Liberci

Žalobkyně se svým podáním domáhala vydání rozhodnutí, které by uložilo žalovanému povinnost k úhradě žalované částky z toho důvodu, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne [datum] smlouva o úvěru, na jejímž základě poskytla banka dlužníku částku 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úvěrovým navýšením 16,9% ročně, přičemž byla dále sjednána pravidelná výše měsíční splátka a to 500 Kč. Žalovaný nicméně úvěr řádně nesplácel, pročež jej banka prohlásila ke dni [datum] splatným a vyzvala žalovaného k úhradě celého neuhrazeného úvěru, ale bezvýsledně. Dlužnou a žalovanou částku tvoří jistina úvěru 9 739 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 175,50 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 612,30 Kč a poplatky za vedení úvěrového účtu ve výši 2 188 Kč, když z dlužné jistiny požaduje žalobce také zákonný úrok z prodlení. V průběhu řízení soud účastníky řízení vyzval, aby se ve lhůtě 7 dnů od doručení uvedené výzvy vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání. Současně byl poučen o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a rozhodne na základě předložených listinných důkazů. Ani jeden z účastníků se k uvedené výzvě nevyjádřil, proto postupoval soud dle § 115a občanského soudního řádu a ve věci rozhodl bez jejího projednání. Na základě dokazování, provedeného žalobcem předloženými listinnými důkazy, má soud za prokázaný následující skutkový stav: Z žalobcem předložených listin bylo zjištěno, že byla uzavřena smlouva o úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí finanční částky, jejíž výše byla mezi stranami konkrétně sjednána, kdy zároveň byl smluvně upraven způsob vrácení poskytnutých finančních prostředků, stejně jako výše poplatku a případných sankcí pro případ, kdy by dlužník prodléval s plněním svého závazku dlužnou částku věřiteli vrátit. Vzhledem k tomu, že se žalovaný k žalobě nevyjádřil, neunesl břemeno tvrzení, pokud jde o zaplacení dlužné částky či jiný způsob zániku jeho závazku. Soud tedy vycházel z žalobního tvrzení, že dluh nebyl žalovaným dosud uhrazen ani nezanikl jinak. Z žalobcem předložených listin tedy soud zjistil, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena shora citovaná smlouva o úvěru dle § 2395 NOZ, na jejímž základě žalovaný čerpal a zjevně spotřeboval poskytnuté finanční prostředky, ovšem již bez toho, aby tyto vrátil, čímž porušil jak příslušné ustanovení občanského zákoníku, tak i obsah a podstatu mezi stranami uzavřené smlouvy – totiž půjčené finanční prostředky dohodnutým způsobem vrátit. V průběhu řízení pak žalovaný netvrdil a tím méně pak nedoložil opak, že by totiž k takovému vrácení z jeho strany došlo. Z toho důvodu soud uložil povinnost jednak vrátit jistinu a dále pak zákonný úrok z prodlení (§ 1970 NOZ). O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal podmínky pro její prodloužení či plnění ve splátkách. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst.1 o.s.ř., a ve věci zcela úspěšnému žalobci bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení za zaplacený soudní poplatek 800 Kč a za dva režijní paušály po 300 Kč, celkem tedy 1 400 Kč.