19 C 4/2024-19 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit mu částku , částka, s příslušenstvím s odůvodněním, že jeho právní předchůdce společnost , právnická osoba, , IČ , IČO, , uzavřela s žalovaným prostřednictvím elektronické komunikace dne , datum, smlouvu o úvěru č. , tel. číslo, . Na základě této smlouvy čerpal žalovaný úvěr do výše , částka, . Součástí smlouvy byly i obchodní podmínky předchůdce žalobce, na něž smlouva odkazovala. Žalovaný měl vrátit částku celkem , částka, do , datum, . Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas, byl proto upomínán. Žalobce požaduje rovněž zákonný úrok z prodlení z částky dlužné jistiny od , datum, do zaplacení. Před podáním žaloby žalobce žalovaného vyzval k úhradě dlužné částky dopisem odeslaným dne , datum, .2. Žalobce souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř. na základě listinných důkazů založených ve spise.3. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, proti žalobě ničeho nenamítal.4. Soud vyšel z žalobcem předložených listinných důkazů a učinil tyto závěry o skutkovém stavu. Mezi předchůdcem žalobce , právnická osoba, a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru číslo, tel. číslo, . Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky předchůdce žalobce a sazebník. Podle této smlouvy předchůdce žalobce poskytl žalovanému dne , datum, převodem na účet žalovaného částku , částka, , což bylo zjištěno z výpisu z účtu žalobce. Žalovaný se dle smlouvy zavázal uhradit částku celkem ve výši , částka, do 30 dnů, tj. do , datum, . Žalovaný ničeho neuhradil, byl proto upomínán. Před podáním žaloby pak žalobce zaslal žalovanému předžalobní upomínku. O odeslání upomínky žalovanému dne , datum, svědčí poštovní podací lístek. Žalovaný ničeho neuhradil.5. Po provedeném dokazování a zhodnocení provedených důkazů soud učinil následující skutkový a právní závěr.6. Žalobce je věřitelem pohledávky uplatněné v tomto řízení a je tedy aktivně legitimován k podání žaloby (§ 1879, § 1880 odst. 1 o.z.). Předmětná pohledávka byla žalobci postoupena smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce , právnická osoba, jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno.7. Předmětná smlouva o úvěru byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena distančním způsobem prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku (§ 1824 o.z.). Bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru a poskytnutí úvěru žalovanému, který měl žalovaný vrátit. Na základě včleňovací doložky ve smlouvě se její součástí staly i obchodní podmínky předchůdce žalobce a sazebník (§ 1751 o.z.). Žalovaný tyto předložené listiny nezpochybnil, ani nenamítal, že by se s nimi neseznámil a nebyly součástí smlouvy. Bylo na žalovaném, aby prokázal, že k prodlení s vrácením úvěru, jak bylo sjednáno, nedošlo, že úvěr vrátil, popř. že dluh zanikl jinak (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. 33 Cdo 4378/2008). Žalovaný nic takového v řízení netvrdil, žádné námitky nevznesl a vrácení úvěru neprokázal.8. Nárok na úrok z prodlení pak vzniká ze zákona okamžikem prodlení s placením. Žalovaný neprokázal, že dluh splnil řádně a včas, a věřiteli tak vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.). Úrok z prodlení náleží ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení.9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, . Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, .10. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobcem podávané návrhy v druhově totožných věcech mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobce vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u něj ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT.11. Lhůtu k plnění stanovil soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.