92 C 85/2024-49 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 4.4.2024 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 25 028,8 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 212,9 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 449,43 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 11 988,65 Kč od 28.9.2023 do zaplacení ve výši 15 % a úrok ve výši 22,32 % ročně z částky 11 988,65 Kč od 28.9.2023 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela dne 16.12.2021 s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, , na základě které poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný měl úvěr vrátit spolu s částkou 17 118 Kč, to vše v 65 týdenních splátkách po 495 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 16.3.2023. Žalovaný však úvěr nesplatil, uhradil pouze 5 960 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2023, účinnou dne 27.9.2023 došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal nečinný.3. Žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal v nepřítomnosti účastníků.4. Ze zákaznické karty – žádosti o úvěr ze dne 16.12.2021 bylo zjištěno, že žalovaný žádal o úvěr ve výši 100 000 Kč se splácením ve 48 měsíčních splátkách, přičemž v rámci žádosti uvedl, že bydlí v nájmu, je svobodný, má základní vzdělání, vlastní automobil a úvěr potřebuje na neočekávané výdaje. Dále uvedl, že je zaměstnán na plný úvazek a jeho mzda je ve výši 6 185 Kč. Další příjem domácnosti je ve výši 30 000 Kč, bez bližší specifikace. Odhadované výdaje žalovaného byly uvedeny ve výši 1 000 Kč. Ve formuláři je zaškrtnuto, že příjem žalovaného byl prověřen z výplatní pásky za listopad 2021 a z pracovní smlouvy.5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 16.12.2021 smlouvu, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem v 65 týdenních splátkách po 495 Kč.6. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že na úvěr byl čerpán dne 16.12.2021 a žalovaný na něj zaplatil celkem 5 960 Kč.7. Z výzvy k plnění ze dne 15.2.2024 ve spojení s podacím lístkem bylo zjištěno, že žalovanému byla před podáním žaloby zaslána výzva k zaplacení částky 30 443,52 Kč.8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2023 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni.9. Z oznámení o postoupení pohledávky bylo zjištěno, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno.10. Z provedených důkazů tak má soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, na základě které byla žalovanému vyplacena částka 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s příslušenstvím vrátit, fakticky však žalobkyni zaplatil pouze částku 5 960 Kč.11. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.12. Žalobkyně je věřitelem pohledávky uplatněné v tomto řízení, přičemž pohledávku nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2023, uzavřené dle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“).13. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o.z., zároveň na právní vztah účastníků dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z.s.ú.“), neboť žalovaný měl při uzavírání smlouvy postavení spotřebitele.14. Podle § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.15. Podle § 75 z.s.ú. je poskytovatel úvěru povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.16. Na základě výše uvedeného zákonného ustanovení žalobkyni tíží důkazní břemeno v tom smyslu, že důkladně posoudila úvěruschopnost žalovaného (resp. její právní předchůdkyně). Žalobkyně se k nařízenému jednání nedostavila, soud ji proto nemohl vyzvat dle § 118a odst. 3 o.s.ř., aby předložila důkazy prokazující, že by její právní předchůdkyně před právním jednáním směřujícím k uzavření smluv se žalovaným byla řádně posuzována úvěruschopnost žalovaného. K písemné výzvě soudu, která předcházela nařízenému jednání, žalobkyně pouze sdělila, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z tvrzení žalovaného a příjem byl ověřen výplatní páskou a pracovní smlouvou. Údajnou výplatní pásku a pracovní smlouvu však žalobkyně soudu nepředložila, soud tak nemá toto tvrzení za prokázané. Nad to zjištěný měsíční příjem žalovaného je velmi nízký, těžko si představit, že by žalovaný měl ještě nějakou finanční rezervu na splácení úvěru. Výdaje žalovaného prověřovány nebyly, žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, zároveň ale uvedl, že jeho celkové měsíční výdaje jsou ve výši 1 000 Kč. Takovému tvrzení žalovaného nelze bez dalšího uvěřit, výdaje zřejmě uvedl záměrně podhodnocené, přičemž i právní předchůdkyni žalobkyně muselo být jasné, že tato částka je zcela mimo cenovou realitu. Přesto se s tímto tvrzením žalovaného spokojila. Bylo přitom opakovaně judikováno, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, tedy věřitel musí aktivně zjišťovat a prověřovat úvěruschopnost dlužníka, nikoli se spokojit pouze s ničím nedoloženými prohlášeními (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 1.4.2015 č.j. 1 As 30/2015-39). V opačném případě věřitel nejedná s odbornou péčí, neboť předpokladem odborné péče je ověření údajů, které dlužník věřiteli poskytl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.7.2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.2.2023 sp. zn. 33 Cdo 2981/2022).17. Podle § 87 odst. 1 z.s.ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Uvedené ustanovení ve znění účinném do 28.5.2022 obsahovalo další větu, kterou bylo stanoveno, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Čistě jazykový výklad směřoval k tomu, že jde o neplatnost relativní, kterou musí dlužník namítnout, k čemuž mu byla stanovena tříletá promlčecí lhůta. Ustanovení o tom, že k neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu, tedy že poskytnutí spotřebitelského úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 z.s.ú. je stíháno absolutní neplatností, bylo do z.s.ú. vloženo až na základě novely zákona č. 96/2022 Sb., kterou byly implementovány předpisy EU. Absolutní neplatnost smluv uzavřených za účinnosti z.s.ú. před 29.5.2022 však je dovozována judikaturně, zejména jde o rozsudek Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-679/18 ze dne 5.3.2020, kterým bylo judikováno, že soudy mají z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 směrnice č. 2008/48/ES, tedy povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a následně z toho vyvodit důsledky vyplývající z vnitrostátního práva. Závěry Soudního dvora se již promítají do rozhodovací praxe českých soudů, konkrétně jde například o rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 8.2.2022 sp. zn. 22 Co 244/2021 nebo rozhodnutí stejného soudu ze dne 20.5.2021 sp. zn. 27 Co 38/2021. Ostatně na posuzovaný případ lze vztáhnout i závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019, tedy že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod.18. V posuzovaném případě se žalobkyně resp. její právní předchůdkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného spokojila s pouhými prohlášeními žalovaného ohledně jeho výdajů, aniž by si tyto skutečnosti jakkoli prověřila. Požadavek na to, aby si žalobkyně resp. její právní předchůdkyně vyžádala například nájemní smlouvu nebo inkaso (SIPO), ze kterých by bylo možné prověřit alespoň výdaje na bydlení, přitom není nijak přemrštěný. Nicméně vzhledem k extrémně nízkému příjmu žalovaného si lze jen stěží představit, že by žalovanému zůstala jakákoli rezerva na splácení úvěru. Soud tak uzavírá, že žalobkyně resp. její právní předchůdkyně neposuzovala poměry žalovaného tak, jak vyžadují zmíněná ust