13 C 114/2025-18 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vrácení úvěru, který měl být poskytnut 22. 6. 2023 na základě smlouvy č. , hodnota, , uzavřené v tentýž den, ve výši 30 000 Kč její právní předchůdkyní , právnická osoba, . Úvěr měla žalovaná splácet ve 48 pravidelných měsíčních splátkách a doplatit jej tak 12. 6. 2027 společně s úrokem 60,32 % p. a. Pro prodlení byl úvěr zesplatněn a předmětem řízení učinila žalobkyně úrok za dobu od poskytnutí do zesplatnění úvěru 15. 9. 2024 ve výši 23 842,45 Kč. V celkové nárokované částce tak na jistinu připadalo 14 241 Kč, což odpovídá tomu, že úhrady měly být provedeny v celkové 15 759 Kč. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti tvrdila žalobkyně pouze zcela obecně, že žalovaná vyplnila tzv. na dálku své údaje a zaslala podklady a byla lustrována v databázích. Pro případ, že by nárok nebyl shledán důvodným z titulu smlouvy, uplatňovala nárok na jistinu jako bezdůvodné obohacení, kterého se žalované dostalo. Nárokovanou pohledávku dle žaloby nabyla žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek z 12. 2. 2025.2. Žalovaná se k věci samé nijak nevyjádřila, v průběhu řízení zůstala pasivní, a na zákonné doručovací adrese si nepřebírala zásilky. Nárok tak nejen neuznala, ale ani neučinila žádná tvrzení nespornými. Na žalobkyni proto zůstalo v plném rozsahu nejen břemeno tvrzení, ale i důkazní.3. Smlouvu o postoupení pohledávek z 12. 2. 2025 žalobkyně alespoň zmínila v textu žaloby, kde kromě návrhu, aby byl učiněn dotaz na banku k vlastnictví účtu žalované, nebyl učiněn žádný jiný důkazní návrh, přestože žalobkyně je právně zastoupena. Soud proto provedl důkaz alespoň touto smlouvou, ze které zjistil, že se o smlouvu o postoupení konkrétních pohledávek vůbec nejedná. Smlouva, kterou žalobkyně podepsala 11. 2. 2025, , právnická osoba, . pak 12. 2. 2025, toliko sjednává postup při plánovaných postupováních pohledávek. Žádné konkrétní pohledávky, a tedy ani pohledávka za žalovanou, v ní uvedeny nejsou, a v článku 3. je výslovně sjednáno, jak teprve k postupování bude docházet, když se předpokládá zasílání sestavy s konkrétními pohledávkami přes , Anonymizováno, server nebo emailem, a na to navazující postup. Z této smlouvy tak rozhodně není možné dovodit, zda k postoupení žalované pohledávky došlo, či nikoliv.4. Kromě samotné této smlouvy nebyl nejen žádný důkaz k nabytí pohledávky navržen, ale o ničem jiném se žalobkyně ani konkrétně v žalobě nezmínila. V prvé řadě je na žalobkyni, aby v řízení vůbec všechny rozhodné skutečnosti tvrdila, a k nim aby poté označila konkrétní důkazy, kterými chce tu kterou skutečnost prokázat. Soud nebude za žalobkyni, a nesmí, vyhledávat co by snad tvrdit mohla a ani za ni vybírat, které důkazy a k čemu mají být provedeny. Svá procesní břemena nesplní žalobkyně rozhodně tím, že k žalobě, ve které chybí jak tvrzení, tak konkrétní návrhy na dokazování, přidá balík materiálů, aby si snad v nich soud sám našel, co potřebuje. Procesní břemena jsou břemena účastníků, vyplývá to z § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nikoliv soudu.5. Lze tak skutkově uzavřít, že žalobkyně nejen v potřebném rozsahu netvrdila a neprokázala ani, že by její předchůdkyně před uzavřením smlouvy zkoumala vůbec úvěruschopnost žalované, ale ani že by od ní nabyla pohledávku (byť tedy z bezdůvodného obohacení) za žalovanou, nabyla. Nemělo tak smysl provádět ani jediný důkaz jí navržený, ani jiné listiny, které byly v textu žaloby zmíněné. Na věci, kdy žalobkyně neprokázala svou aktivní věcnou legitimaci, a tedy že jí pohledávka patří, by to nemohlo nic změnit. Žalobkyně se totiž nedostavila k jednání, nemohla tak být soudem vyzvána k doplnění tvrzení, jak tedy konkrétně a kdy k postoupení pohledávky došlo, ani k ničemu dalšímu včetně řádného označení důkazů, dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.6. Právně měla být uzavřena mezi žalovanou a společností , právnická osoba, . smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která dále podléhá zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.). Za situace, kdy nebyly k dispozici nejen důkazy, ale ani tvrzení o konkrétních příjmech a výdajích, a nebylo (nemohlo) tak být prokázáno, že byla řádně prověřena úvěruschopnost žalované, skutečně by bylo možné uvažovat dle §§ 86 a 87 z. s. ú. toliko o vrácení toho, co bylo poskytnuto, jak sama žalobkyně naznačovala již v žalobě. Jedná se o speciální bezdůvodné obohacení v režimu tohoto zvláštního předpisu, kdy se vrací to, co bylo (prokazatelně) poskytnuto a dosud nebylo případnými platbami ještě vráceno, a to v době přiměřené možnostem žalované, směrem do budoucna. Lhůtu pro vydání stanovuje soud ve svém rozhodnutí, z neplatných ujednání nelze vycházet, a rozhodné nejsou ani případné výzvy k plnění, neboť je splatnost takto stanovena speciálním právním předpisem. Žalobkyně však ve smyslu § 1879 o. z. a násl. neprokázala, že by skutečně nabyla konkrétně pohledávku za žalovanou, a tedy jí již jen z tohoto důvodu nemohlo být žádné plnění přiznáno.7. Soud tak žalobu zamítl, když se žalobkyně nedostavila k jednání a nebylo ji tak možné vyzvat k potřebným doplněním jak tvrzení, tak označení důkazů. Svou neúčastí se této výhody vzdala, a odročovat jednání z tohoto důvodu nelze. Mj. by to nemělo ani smysl, neboť s koncem prvního jednání nastala tzv. zákonná koncentrace řízení dle § 118b o. s. ř a nic dalšího by poté již žalobkyně uvádět ani nemohla, resp. soud by k tomu nemohl přihlížet.8. V řízení byla z hlediska výsledku úspěšná žalovaná, která by měla podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, ale žádné jí nevznikly, proto nebyly nikomu přiznány.