11 C 251/2021-57 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Lounech domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit částku 13 700 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] dne 3. 6. 2019, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli úrok za půjčené peněžní prostředky za dobu řádného trvání smlouvy, odměnu za administrativní činnost a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč. Celkovou částku se zavázala uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 240 Kč Poslední splátka byla stanovena na 27. 7. 2020. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas. Celkem uhradila částku 700 Kč. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalované jistinu ve výši 8 000 Kč, dlužnou část poplatků a úroku ve výši 5 700 Kč, kapitalizované úroky ve výši 724,31 Kč (úrok ve výši 18,95 % ročně z dlužné jistiny od 28. 7. 2020 do 15. 1. 2021), dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 315,33 Kč (z dlužné jistiny od 28. 7. 2020 do 15. 1. 2021). Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované, a to i na základě informací získaných od žalované, které jsou obsahem karty zákazníka a ověřeny doklady uvedenými v této kartě. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a žalovaná se k jednání nedostavila. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 3. 6. 2019 soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit tuto částku a úrok ve výši 1 600 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkovou dlužnou částku ve výši 14 400 Kč v 60 týdenních splátkách po 240 Kč s tím, že první splátku je povinna zaplatit 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku do konce dalšího následujícího týdenního období. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí zápůjčky v hotovosti. Dle článku 1.4 v případě, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 60 splátkách, činí výše výpůjční úrokové sazby 32,15 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 a oznámení o postoupení pohledávek vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalované. Dopisem ze dne 13. 5. 2021 byla žalovaná upomenuta o zaplacení zástupcem žalobkyně. Z karty zákazníka ze dne 3. 6. 2019 podepsané žalovanou soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalované z nájemní smlouvy, výplatních pásek a pracovní smlouvy, kdy žalovaná potvrdila příjem celkem ve výši 13 845 Kč, výdaje celkem 9 140 Kč, z toho na bydlení ve výši 1 940 Kč, osobní výdaje 4 200 Kč, vyživovací povinnost 3 000 Kč. Žalovaná potvrdila, že pracuje na dobu určitou, potvrdila nájemní bydlení, tři nezaopatřené děti. Žalobkyně dále předložila nájemní smlouvu ze dne 27. 2. 2019, dle které byl žalované obcí [obec] jako pronajímatelem pronajat byt v obci [obec a číslo] do 30. 6. 2019 za nájemné dle evidenčního listu, dle příjmového pokladního dokladu žalovaná zaplatila část nájemného za květen 2019 ve výši 2 500 Kč. Dle potvrzení o vkladu byla v březnu 2019 zaplacena [právnická osoba] 1 300 Kč. Dle pracovní smlouvy ze dne 5. 2. 2019 a výplatních pásek žalovaná sjednala pracovní poměr na dobu určitou do 31. 8. 2019 s tím, že její příjem v měsících únor až duben 2019 činil 13 997 Kč, 7 277 Kč a 18 782 Kč s tím, že v dubnu 2019 činily srážky exekuce 1 727 Kč. 4. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovanou uzavřena smlouva o zápůjčce, jejíž náležitosti jsou upraveny v § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované též předložením dokladů ze strany žalované. Z předložených dokladů vyplývá, že žalovaná pracovala na dobu určitou a byly jí prováděny z platu exekuční srážky. Výdaje na bydlení neodpovídají deklarovaným výdajům, když dle předložených dokladů činily náklady vyšší částku než v zákaznické kartě, zároveň nebyl předložen evidenční list. Též celkové výdaje žalované, která měla tři vyživovací povinnosti, vzbuzují pochybnost. Původní věřitel tak neprověřoval úvěruschopnost žalované řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Původní věřitel jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převz