14 C 245/2022 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhaly, aby soud zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví k nemovitostem, specifikovaných řádně v žalobě, a to pozemku parc. st. [číslo] o výměře 51m2, jehož součástí je stavba – budova č.ev. [anonymizováno] a pozemku parc. [číslo] o výměře 349m2, přičemž tyto nemovitosti jsou zapsány v katastru nemovitostí na LV [číslo] pro [územní celek] a k.ú. [anonymizováno]. 2. Okresní soud v Lounech ve věci nařídil jednání na den 21.3.2023, když jednání bylo následně odročeno na den 14.4.2023 za účelem zjištění cen nemovitostí, přičemž účastníci řízení se v průběhu jednání shodli, že soud v tomto směru učiní dotaz na realitní kancelář. Před zahájením dalšího jednání však žalovaný soudu sdělil, že se rozhodl svůj spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem prodat, a to výše uvedené [celé jméno žalované], narozené [datum]. Po příslušném zápisu do katastru nemovitostí navrhly žalobkyně, aby soud rozhodl tak, aby namísto žalovaného nastoupila do řízení paní [celé jméno žalované]. Soud svým usnesením č.j. 14 C 245/2022 – 74 ze dne 19.5.2023 rozhodl, že připouští, aby z řízení vystoupil původní žalovaný [jméno] [příjmení], [datum narození] a na jeho místo nastoupila [celé jméno žalované], [datum narození], se kterou následně po právní moci usnesení soud pokračoval v řízení. Žalovaná následně zůstala pasivní k usnesení soudu, ve kterém byla vyzvána, aby vylíčila rozhodné skutečnosti a označila důkazy k prokázání tvrzených skutečností. Soud proto následně nařídil jednání na den 10.10.2023, když se po provedeném dokazování pokusil o smírné vyřešení věci, avšak mezi účastníky řízení došlo k rozpornému názoru na další postup, neboť žalobkyně navrhly, aby soud rozhodl v souladu s petitem žaloby a žalovaná měla za to, že vhodnější by bylo se pokusit nemovitost společně prodat. 3. Podle ustanovení § 1140 odst. 1 o.z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Podle ustanovení § 1140 odst. 2 o.z. každý ze spoluvlastníků může kdykoliv žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Podle ustanovení § 1143 o.z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. V souladu s uvedenými skutečnostmi soud zdůrazňuje, že může rozhodnout tak, že rozhodne o rozdělení věci, nebo přikázáním věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu anebo rozhodne o prodeji věci ve veřejné dražbě. Pro soud je závazná i tato posloupnost jednotlivých způsobů vypořádání spoluvlastnictví. 4. V průběhu řízení bylo mezi účastníky řízení nesporné, že účastníci řízení, a to již původní žalovaný nebo současná žalovaná jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to v rozsahu specifikovaném v odstavci I. výroku tohoto rozsudku. Mezi účastníky řízení bylo následně i nesporné, že příslušná nemovitost nelze rozdělit a účastníci řízení ani nemají zájem o přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu. Mezi účastníky řízení byla pouze sporná ta skutečnost, že žalobkyně trvaly na postupu dle petitu žaloby a žalovaná navrhovala pokusit se nemovitost prodat společně. Za situace, kdy žalobkyně s tímto postupem nesouhlasily, a to zjevně i s ohledem na zhoršené vztahy mezi nimi a původním žalovaným, nezbylo soudu než rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. Bylo zjevné, že i za situace, kdy došlo ke změně na straně žalované již žalobkyně nechtějí s ohledem na předchozí zkušenosti soudní řízení protahovat a jako jediný možný postup vypořádání spoluvlastnictví považují následnou veřejnou dražbu. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku odst. 1 tohoto rozsudku. 5. Soud uložil účastníkům řízení zaplatit státu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Lounech náklady ve výši 1 800 Kč, a to žalobkyním společně a nerozdílně ve výši 900 Kč a žalované taktéž ve výši 900 Kč, tedy účastníkům řízení v rozsahu jejich podílů, když postupoval v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o.s.ř. dle kterého má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil. V průběhu řízení soud hradil částku ve výši 1 800 Kč společnosti [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], když z předmětné zprávy vyplývá, že uvedená společnost nemovitost navštívila a provedla posouzení její ceny. 6. V souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud vycházel z té skutečnosti, že žalobkyně sice měly úspěch ve věci, neboť soud rozhodl o vypořádání spoluvlastnictví dle petitu žaloby, ovšem byl nucen přihlédnout k té skutečnosti, že žalovaná s tímto postupem zcela souhlasila a nesouhlasila pouze se způsobem zpeněžení nemovitosti. V tomto směru soud vycházel m.j. z nálezu Ústavního soudu IV. US404/22 ze dne 5.4.2022, který potvrdil princip, že v případě řízení o vypořádání spoluvlastnictví má být pravidlem nepřiznání náhrady nákladů žádnému z účastníků řízení. Ústavní soud konstatoval, že„ žádná z procesních stran výsledkem řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví po finanční stránce neztrácí, obě odcházejí od soudu se stejnou majetkovou hodnotou, se kterou do něj vstoupily. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení není možné vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci, nemohou-li účastníci řízení zcela svými procesními návrhy ovlivnit jeho výsledek a žádnému z účastníků řízení taktéž nelze klást k tíži, že odmítá určitý způsob vypořádání spoluvlastnictví, až už z objektivních nebo subjektivních důvodů“. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno v odstavci II. výroku tohoto rozsudku, když žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.