11 C 36/2024-96 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 120 728,08 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 8. 8. 2019 smlouvu o poskytnutí úvěru, na základě které poskytla žalovanému částku 146 742 Kč se sjednaným úrokem ve výši 13,9 %. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nehradil, úvěr byl zesplatněn dopisem ze dne 1. 2. 2023. Ke dni podání žaloby činila dlužná pohledávka 120 728,08 Kč a byla tvořena nesplacenou jistinou ve výši 117 745,08 Kč, úroky ve výši 10 410,5 Kč, úroky z prodlení ve výši 11 185,68 Kč. Žalovaný na žádosti uvedl příjem ze zaměstnání ve výši 13 860 Kč, což odpovídá výpisu z účtu žalovaného, žalovaný v žádosti neuvedl žádné výdaje, jen nájemné ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně stanovila životní výdaje klienta po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu na 5 032 Kč. Žalovaný měl v době úvěrové žádosti tři úvěry u žalobkyně se splátkami 250 Kč, 1 500 Kč (byl zkonsolidován), 1 025 Kč. Nové splátkové zatížení bylo 3 853 Kč. Žalovaný na úvěr zaplatil splátky v celkové výši 106 147 Kč.2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalovaného, který se nedostavil ani se neomluvil. K nařízenému jednání se dostavil zástupce žalobkyně, který uvedl, že úvěr byl poskytnut ve výši, která byla vyhodnocena jako přiměřená s tím, že žalovanému při finanční kalkulaci zůstaly prostředky, které žalobkyně tvrdila k jeho výdajům. Jelikož žalovaný uvedl výdaje ve výši 0 Kč a nájemné ve výši 1 000 Kč, byla jediná možnost žalobkyně, jak tyto výdaje zjistit, podle interního ekonomického modelu. V situaci, kdy výpisy z účtu obsahují výběry z bankomatu, tak není možné žádným způsobem ověřit na co a jak byly tyto hotovostní prostředky využity nebo zda byly využity ze strany žalovaného. Úvěr byl žalovanému poskytnut 8. 8. 2019 a minimálně do měsíce července roku 2021, tedy takřka dva roky, žalovaný úvěr splácel bez větších potíží, tzn. byl schopen splátku hradit. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu platí, že posuzování úvěruschopnosti je provedeno řádně ve chvíli, kdy žalovaný je schopen splátku hradit bez ohledu na formální proces. Dodatek ke smlouvě z 29. 7. 2021 obsahuje odklad splátek, tzn. žalovaný měl možnost v případě potřeby se se žalobkyní domluvit a situaci řešit. Žalovaný zůstal pasivní.3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 8. 8. 2019 včetně dodatků soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout úvěr žalovanému ve výši 146 742 Kč na splacení předchozího úvěru u žalobkyně v celkové výši 20 742 Kč, zbývající část nebyla účelově určena. Žalovaný se zavázal platit roční úrok 13,9 %, výše měsíční splátky činila 2 578 Kč. Dle dodatku ze dne 9. 7. 2021 byla na základě žádosti žalovaného odloženo placení splátek pro období od 1. 8. 2021 do 31. 8. 2021. Dle dodatku ze dne 10. 5. 2022 byla poslední splátka splatná 16. 8. 2027. Dle výpisů z účtu a výpisů z účetních evidencí žalovaný úvěr čerpal, řádně nesplácel a již v roce 2020 jsou evidovány splátky po splatnosti. Dopisem ze dne 1. 2. 2023 žalobkyně oznámila žalovanému, že celou pohledávku zesplatňuje. Dopisem ze dne 19. 9. 2023 byl žalovaný vyzván k zaplacení nejpozději do pěti dnů s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Dle podacího archu byla výzva téhož dne podána k poštovní přepravě.5. Z výpisů z účtů žalovaného za období předcházející poskytnutí úvěru soud zjistil, že žalovaný měl příjem deklarovaný žalobkyní, zároveň však hospodařil za pomoci povoleného debetního zůstatku a jeho faktické výdaje tak přesahovaly výdaje stanovené dle ekonomického interního modelu. Na účet byly připisovány dávky státní sociální péče (přídavky na děti, příspěvek na bydlení, rodičovský příspěvek). Dále předložila žádost ze dne 8. 8. 2019 bez podpisu žalovaného, podle které žalovaný žádal o půjčku ve výši 80 000 Kč, bydlel u nájmu, jeho příjem činil 13 860 Kč, pracovní poměr byl na dobu určitou, nájem činil 1 000 Kč, ostatní splátky byly v nulové výši.6. Shora zjištěný stav soud posoudil podle práva.7. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, zejména pokud jde o výdaje žalovaného. Žalobkyně vycházela z předpokládaných výdajů, faktické výdaje žalovaného blíže nezjišťovala a nezohlednila, že z výpisů z účtů vyplývalo, že v minulém období žalovaný hospodařil s debetním zůstatkem, tj. jeho faktické výdaje neodpovídaly výdajům, se kterými počítala žalobkyně při poskytnutí úvěru. Žalovaný pobíral příjem v nízké výši a na účet žalovaného přicházely dávky státní sociální podpory. Ze smluv o úvěru pak vyplývají i další závazky žalovaného kromě pravidelných splátek (např. poplatky, cena za pojištění, náklady spojené s prodlením apod.). Žalobkyně dostatečně nezohlednila předchozí zadlužení žalovaného, který využil nový úvěr na splacení předchozího úvěru, a navíc mu poskytla částku přes 120 000 Kč. Z dodatku ze dne 9. 7. 2021 je již zřejmé, že žalovaný měl problémy se splácením. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Údaje o životním minimu musí poskytovatel úvěru porovnat s od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku.) Soud vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovanému ve smlouvě uvedená finanční hotovost byla poskytnuta. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 146 742 Kč a zaplatil celkem částku 106 147 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 40 595 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr. V řízení nebyl prokázán spor, pokud jde o možnost žalovaného vrátit dlužnou jistinu. Soud přizn