14 C 177/2020-13 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“). 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Podle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu neuhrazených nákladů léčení, které žalobkyně vynaložila na léčbu zranění svého pojištěnce [anonymizována dvě slova] (dále jen„ poškozený“), jež poškozenému způsobil žalovaný dne [datum]. 3. Podle § 115a o.s.ř. není k projednání věci samé třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se ve věci nevyjádřil, ačkoli mu výzva k vyjádření byla řádně doručena, soud tedy předpokládá, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a proto rozhodl bez nařízení jednání. 4. Lustrací žalovaného v informačním systému základních registrů bylo zjištěno, že žalovaný má bydliště evidované na v záhlaví uvedené adrese v České republice, je státním příslušníkem Polské republiky. Soud se proto nejprve zabýval pravomocí českého soudu ve věci rozhodnout, neboť se jedná o tzv. věc s cizím (mezinárodním) prvkem, v níž je soud povinen především zkoumat svou mezinárodní příslušnost. 5. Pro posouzení této otázky je třeba postupovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení Brusel I bis“), u něhož je dána teritoriální působnost (věc se týká České a Polské republiky, členů Evropské unie), časová působnost (řízení bylo zahájeno po [datum]) i věcná působnost (jde o spor o náhradu škody). 6. Příslušnost zdejšího soudu nelze založit na základě článku 26 Nařízení Brusel I bis, neboť žalovaný se na výzvu soudu k žalobě nevyjádřil, ale bylo zjištěno bydliště na území ČR (příslušnost podle článku 4, resp. článku 14 a násl. nařízení Brusel I bis), jakož i vznik škody na území ČR (příslušnost podle článku 7 nařízení Brusel I bis), je tedy dána příslušnost zdejšího soudu. 7. Mezi Českou republikou a Polskem je třeba mimosmluvní vztahy založené po 11. 1. 2009 posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen Nařízení Řím II). Podle čl. 4 nařízení Řím II platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti. Mají-li však osoba, vůči které je vznášen nárok na náhradu škody, a poškozený v okamžiku vzniku škody obvyklé bydliště ve stejné zemi, použije se právo této země. Vyplývá-li ze všech okolností případu, že je civilní delikt zjevně úžeji spojen s jinou zemí, než je země uvedená v odstavci 1 nebo 2, použije se právo této jiné země. Zjevně užší vztah k jiné zemi by mohl být založen zejména na již existujícím vztahu mezi stranami, jakým může být například smlouva, který úzce souvisí s daným civilním deliktem. Rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy podle č. 15 tohoto nařízení se řídí zejména základ a rozsah odpovědnosti, včetně určení osob, které mohou nést odpovědnost za své jednání; důvody pro vyloučení odpovědnosti, omezení odpovědnosti a rozdělení odpovědnosti; určení vzniku škody, její povahy a posouzení nebo nárokovaného odškodnění; opatření, která může soud přijmout v rozsahu své pravomoci podle procesního práva, aby zabránil vzniku nebo trvání škody na zdraví nebo na majetku anebo aby zajistil náhradu této škody; otázka, může-li dojít k převodu práva na uplatnění nároku na náhradu škody nebo odškodnění, včetně děděním, a další otázky. 8. Nebyla-li provedena volba práva podle čl. 14 nařízení Řím II, je zřejmé, že se věc řídí českým právem, neboť škodní událost se stala v ČR a obě strany měly v té době bydliště/sídlo v ČR. Užší vazba na jinou zemi je tedy vyloučena. 9. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalovaný dne [datum] v přesně nezjištěné době nejméně od [údaj o čase] hodin do [údaj o čase] hodin v [obec], na [ulice], u domu [adresa], u bankomatu [právnická osoba], zezadu přistoupil k poškozenému stojícího u bankomatu a nejméně jednou ho úmyslně udeřil rukou sevřenou v pěst do obličeje. Následkem úderu poškozený upadl na chodník. Tímto napadením poškozenému způsobil zranění spočívající ve zlomenině nosních kostí, zhmoždění obličeje a tržné ráně pravého lokte. Jednání žalovaného bylo předmětem řízení Okresního soudu v Mladé Boleslavi, který vydal trestní příkaz č.j. 2 T 180/2018 ze dne 2. 10. 2018, kterým byl žalovaný uznán vinným z přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobkyně uhradila náklady léčení poškozeného, který byl jejím pojištěncem, v celkové výši 2 757 Kč. Následně dopisem ze dne [datum] vyzvala žalovaného, aby jí vynaložené náklady nahradil. Žalovaný neuhradil ničeho, přestože upomínku osobně převzal. 10. Podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, má příslušná zdravotní pojišťovna vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci. 11. Na základě shora uvedeného dospěl soud k právnímu závěru, že žalobkyně v důsledku zaviněného protiprávního jednání žalovaného vůči poškozenému, jenž byl pojištěncem žalobkyně, vynaložila náklady na léčbu poškozeného ve výši 2 757 Kč a vzniklo jí tak v souladu s § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. právo na úhradu těchto nákladů vůči žalovanému. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě vynaložených nákladů. Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužnou částku neuhradil, ocitl se ve smyslu § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), v prodlení s plněním peněžitého dluhu a žalobkyni tak vzniklo právo požadovat po žalovaném zaplacení dlužné částky spolu s úroky z prodlení. Na základě uvedeného soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku včetně příslušenství tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 12. O příslušenství dlužné částky ve formě zákonného úroku z prodlení jdoucího ode dne následujícího po dni splatnosti dlužné částky, tj. od [datum], do zaplacení soud rozhodl podle § 1970 o.z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž přihlédl k tomu, že žalobkyně požadovala úrok z prodlení toliko ve výši 9,75 % ročně. 13. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 300 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč představující 100 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč.