8 C 151/2021-77 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaných zaplacení částky 920 000 Kč s odůvodněním, že žalobkyně jakožto agenturní zaměstnanec [právnická osoba], s.r.o. byla přidělena k výkonu práce u [právnická osoba] [anonymizována tři slova], [právnická osoba] (tj. druhé žalované). Dne [datum] utrpěla na pracovišti pracovní úraz, k němu došlo v důsledku jednání prvního žalovaného, který rovněž v souvislosti s výkonem práce při manipulaci s vysokozdvižným vozíkem zavadil o regál a na žalobkyni převrhl plně naloženou paletu s materiálem. Tím způsobil žalobkyni zranění hlavy a pravého kolena, přičemž bezprostředně poté se podrobil vyšetření na přítomnost alkoholu v krvi s pozitivním výsledkem. V důsledku pracovního úrazu byla žalobkyně po dobu delší než 6 týdnů v pracovní neschopnosti, která byla ukončena až ke dni [datum]. 2. První žalovaný samotný incident popisovaný žalobkyní v žalobě nesporoval, vyjádřil však pochybnosti o tvrzených následcích na zdraví žalobkyně. K tomu dodal, že po pracovní směně odcházel domů spolu se žalobkyní, ta se zdála být bez jakýchkoliv zdravotních komplikací. Při manipulaci s vysokozdvižným vozíkem navíc žalobkyni upozornil, aby od vozíku kvůli bezpečnosti poodstoupila. 3. První žalovaný je státním občanem [anonymizováno] republiky, toho času fakticky bytem v České republice. Mezinárodní příslušnost a místní příslušnost soudu k projednání dané věci je založena s odkazem na čl. 7 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Žalovaný, který je občanem členského státu může být žalován u soudu místa, kde došlo ke škodné události. V dané věci je tedy Okresní soud v Mladé Boleslavi mezinárodně příslušný k projednání věci. 4. Druhá žalovaná předně namítala nedostatek své pasivní věcné legitimace ve sporu, když náhradu věcné škody či nemajetkové újmy ze zákona uplatňuje zaměstnanec vůči zaměstnavateli, tj. v daném případě vůči agentuře práce. Dle žalované se jedná o občanskoprávní nárok na náhradu škody. Sama žalobkyně však porušila řadu povinností v souvislosti s preventivní povinností. Úraz by se nastal, pokud by žalobkyně uposlechla pokynu prvního žalovaného a od vozíku s paletou poodstoupila. O uvedeném byla mimo jiné upozorněna i na školení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Tj. žalobkyně si úraz svým počínáním způsobila sama, nárok na náhradu újmy jí nenáleží. Pokud by soud takový názor nesdílel, namítla žalovaná promlčení žalovaného nároku v obecné 3leté promlčecí lhůtě. 5. Žalobkyně se k jednání soudu nařízenému na 2.11.2021 bez omluvy nedostavila, byť předvolání k jednání jí bylo doručeno 1.10.2021. Soud tak věd projednal a rozhodl v její nepřítomnosti podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o.s.ř.). 6. Prvotně soud zkoumal podmínky řízení (§ 103 o.s.ř.). Zabýval se mimo jiné námitkou nedostatku pasivní věcné legitimace druhé žalované ve sporu, jež neshledal důvodnou. Výkladem ust. § 307a ve spojení s § 309 odst. 4 zákona č. 260/2006 Sb., zákoníku práce dospěl soud k závěru, že vzhledem k chybějící úpravě dělby práv a povinností mezi zaměstnavatele (agenturu práce) a uživatele v zákoníku práce lze nárok zaměstnance na náhradu majetkové i nemajetkové újmy uplatnit jak na uživateli (subjektu, u něhož zaměstnanec práci fakticky vykonává), tak na zaměstnavateli (agentuře práce). 7. K náhradě újmy jsou tedy pasivně legitimováni oba žalovaní, avšak každý z jiného právního titulu, resp. dle jiného právního předpisu. Ve vztahu k prvnímu žalovanému se jedná o vztah mezi dvěma zaměstnanci, resp. dvěma fyzickými osobami a náhradu újmy lze žádat ve znění § 2 894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Oproti tomu vztah žalobkyně a druhé žalované je vztahem pracovněprávním, přičemž nárok na náhradu nemajetkové újmy vyplývá z ust. § 248 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Souběh obou nároků je vyloučen, neboť by tím byla náhrada újmy uplatněna duplicitně. 8. Podle § 307a zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (z.p.), za závislou práci podle § 2 se považují také případy, kdy zaměstnavatel na základě povolení podle zvláštního právního předpisu (dále jen„ agentura práce“) dočasně přiděluje svého zaměstnance k výkonu práce k jinému zaměstnavateli na základě ujednání v pracovní smlouvě nebo dohodě o pracovní činnosti, kterým se agentura práce zaváže zajistit svému zaměstnanci dočasný výkon práce podle pracovní smlouvy nebo dohody o pracovní činnosti u uživatele a zaměstnanec se zaváže tuto práci konat podle pokynů uživatele a na základě dohody o dočasném přidělení zaměstnance agentury práce, uzavřené mezi agenturou práce a uživatelem. 9. Podle § 309 odst. 1 z.p. po dobu dočasného přidělení zaměstnance agentury práce k výkonu práce u uživatele ukládá zaměstnanci agentury práce pracovní úkoly, organizuje, řídí a kontroluje jeho práci, dává mu k tomu účelu pokyny, vytváří příznivé pracovní podmínky a zajišťuje bezpečnost a ochranu zdraví při práci uživatel. Uživatel však nesmí vůči zaměstnanci agentury práce právně jednat jménem agentury práce. 10. Podle § 248 odst. 1 z.p. je zaměstnavatel povinen zajišťovat svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku; zjistí-li závady, je povinen učinit opatření k jejich odstranění. 11. Podle § 265 odst. 1, 2 z.p. je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci též škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem. 12. Podle § 269 odst. 1 z.p. je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. 13. Co do výše žalovaného nároku absentovala jakákoliv tvrzení, z čeho tento nárok sestává, resp. z jakých konkrétních skutečností jej žalobkyně odvozuje. Není zřejmé, zda se jedná o majetkovou újmu (věcnou škodu) či újmu nemajetkovou (bolestné, ztížení společenského uplatnění apod.). 14. Vzhledem k nepřítomnosti žalobkyně u jednání nemohl soud tuto poučit o jiném právním názoru ve znění § 118a odst. 2 o.s.ř., potažmo vyzvat k doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Žalobkyně tak v řízení neunesla břemeno tvrzení a důkazní, pro což byla žaloba zamítnuta. 15. V řízení vzal soud za prokázané shodným tvrzením účastníků, že žalobkyně ke dni [datum] jakožto agenturní zaměstnanec vykonávala práci u druhé žalované. Uvedeného dne první žalovaný při plnění pracovních úkolů při manipulaci s paletou tuto shodil z vysokozdvižného vozíku a na ní umístěný materiál se převrátil na žalobkyni. Rozsáhlejší dokazování listinnými důkazy, navrženými svědeckými výpověďmi jako i obrazovým záznamem nebylo pro nadbytečnost provedeno. Dokazování soud provádí ke konkrétním skutkovým tvrzením, resp. k jejich prokázání. V daném případě však žalobkyně rozhodné skutkové okolnosti řádně nevylíčila. 16. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, je tak povinna zaplatit žalovaným účelně vynaložené náklady řízení. První žalovaný žádné náklady řízení neúčtoval. Druhé žalované vznikly náklady řízení sestávající z odměny právního zastoupení dle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (AT) ve výši 11 980 Kč x 3 za tyto úkony právní služby: převzetí a příprava věci, vyjádření k žalobě ze dne [datum] a účast na jednání soudu [datum], režijního paušálu dle § 13 odst.4 AT ve výši 3 x 300 Kč, náhrady za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 AT ve výši 5 x 100 Kč, z cestovních výdajů při použití vozidla Škoda Octavia, [registrační značka] k jednání soudu na trase [obec] – [obec] a zpět při celkové vzdálenosti 130 km, průměrné spotřebě vozidla 5,3 l [číslo] km a vyhláškové ceně pohonných hmot (benzin 95 oktanů) 33,80 Kč – cestovní výdaje celkem 805 Kč, 21 % DPH z odměny a náhrad ve výši 8 010 Kč O lhůtě k plnění rozhodl soud dle § 160 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k výši přisouzené částky.