9 C 349/2020-18 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

Žalobkyně se podaným návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 544 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, kdy částka 8 000 Kč představuje dlužnou jistinu, částka 3 544 Kč pak smluvní pokutu. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť souhlas účastníků s rozhodnutím věci bez nařízení jednání platí i pro vydání doplňujícího rozsudku. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Podle § 166 odst. 1 o.s.ř. nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak o doplnění rozhodne usnesením. Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne. Podle odst. 3 tohoto ustanovení návrh na doplnění se nedotýká právní moci ani vykonatelnosti výroků původního rozsudku. Podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), když smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 122 odst. 1 ZoSÚ může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Podle odst. 3 téhož ustanovení souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. O nároku žalobkyně rozhodl soud rozsudkem č.j. 9 C 349/2020-14 dne 30. 12. 2020, v němž žalobkyni přiznal částku 8 000 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 150 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 873,86 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 000 Kč od 13. 12. 2019 do zaplacení. Nedopatřením však opomněl rozhodnout i požadované smluvní pokutě ve výši 3 544 Kč. Soud tedy tímto doplňujícím rozsudkem vyhověl žalobě i co do požadované smluvní pokuty, jejíž výše nepřekračuje omezení stanovená v § 122 ZoSÚ. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žalovaný ve věci nebyl úspěšný a žalobkyni v souvislosti s vyhlášením doplňujícího rozsudku žádné náklady řízení nevznikly.