19 C 41/2022-18 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 6 995,56 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný dne 17. 1. 2020 uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] (dále jen„ původní věřitel“), smlouvu o úvěru č. B0007770814134253-A (dále jen„ smlouva“). Na základě uzavřené smlouvy žalovaný obdržel bezhotovostním převodem na svůj bankovní účet finanční prostředky ve výši 4 900 Kč a zavázal se za poskytnutí úvěru uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 351,29 Kč a smluvní úrok z úvěru ve výši, jež byla vypočtena z poskytnuté jistiny v sazbě dle smlouvy o úvěru za dobu trvání úvěru, k tomu prosím vizte tabulku na 1., resp. 2. straně smlouvy o úvěru. Celkem se tak žalovaný zavázal uhradit částku ve výši uvedené na 1., resp. 2. straně smlouvy o úvěru na řádku 2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Ze smlouvy o úvěru č. B0007770814134253-A ze dne 17. 1. 2020, z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a z potvrzení o platbě má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované převodem na jí uvedený účet bezúčelový úvěr ve výši 4 900 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu úvěru a uhradit poplatek za poskytnutí úvěru 5 351,29 Kč, a to vše do 15. 2. 2020. Ze smlouvy o postoupení pohledávky z 19. 7. 2021 a kopie následného oznámení tohoto postoupení žalovanému má soud za prokázanou aktivní legitimaci žalobkyně. 3. V situaci, kdy soud kvalifikoval vztah mezi účastníky jako spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., bylo namístě nejdříve posoudit, zda žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Teprve v případě kladného závěru k této otázce, mělo smysl zkoumat další konkrétní ustanovení smlouvy. 4. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, soud ze žádosti o úvěr jakož i z dalších předložených důkazů a ani z žalobních tvrzení žalobkyně nemohl učinit závěr, že by úvěruschopnost žalovaného byla řádným způsobem zkoumána a učiněny odpovídající závěry. Přitom ani distanční způsob sjednání úvěru poskytovatele povinnosti prověřit řádně úvěruschopnost nezbavuje a ani technicky nevylučuje této povinnosti řádně dostát. Žalobkyně tak neprokázala, že by dodržela povinnost stanovenou § 86, 87 z. č. 257/2016 Sb. a před poskytnutím úvěru řádně vyhodnotila příjmové a výdajové poměry žalované. 5. Judikatura Soudního dvora Evropské unie (sp. zn. C -679/18, OPR- Finance s. r. o. vs. GK) jakož i NS (sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), NSS a ÚS ČR (I US 199/11) dovodila, že nedostatek řádného zkoumání úvěruschopnosti zakládá absolutní nepatrnost úvěrové smlouvy. 6. Soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalobkyně má tak nárok pouze na náhradu bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny dluhu dle § 2991 z. č. 89/2012 Sb (dále jen „ o. z.“) spolu s úrokem z prodlení § 1970 o. z. od doručení žaloby podání žaloby, neboť předchozí výzvy k úhradě dluhu byly výzvou k úhradě plnění z neplatné úvěrové smlouvy, tedy nezaložily splatnost bezdůvodného obohacení. Žalovaný byl tak zavázán k úhradě dlužné jistiny 4 900 Kč. 7. Veškeré žalovaným uhrazené částky byly žalobkyní započteny dle smluvních ujednání na jiné smluvní nároky, než byla jistina dluhu. Pokud žalovaná hradil splátky, které nebyly započteny na jistinu úvěru, ale na další nároky vyplývající z ujednání neplatné smlouvy o úvěru (úroky, poplatky atd.), jde o bezdůvodné obohacení na straně příjemce těchto plateb. Bez procesní aktivity žalované (uplatnění bezdůvodného obohacení jako obrany do výše žalované částky, vzájemný návrh) však soud ve sporném řízení nemůže jakkoli zohlednit tyto uskutečněné platby, byť z neplatného právního důvodu. 8. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal žalobkyni vůči žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč, neboť byla žalobkyně zcela úspěšná. Náhradu nákladů řízení tvoří mimosmluvní odměna za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a výzva k plnění) po 200 Kč ve výši 600 Kč podle § 14b odst. 1 bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč v celkové výši 300 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, náhrada za 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 189 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč podle položky 2 bod 1 písm. a) sazebníku poplatků v příloze k zákonu č. 549/1991Sb., o soudních poplatcích. V souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen uhradit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně. 9. Lhůta pro splnění povinností uložených žalovanému tímto rozsudkem byla soudem stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř.