11 C 314/2025-64 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. Žalobu žalobkyně odůvodnila tak, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, se společností Multitude Bank p.l.c. (dále jen „předchůdce žalobkyně“). Předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v celkové výši , částka, , a to na bankovní účet , č. účtu, a splatnost úvěru byla sjednána na , datum, .2. V doplnění žaloby dále žalobkyně rozepsala, jakým způsobem žalovaný čerpal na žalovanou dlužnou částku v době od , datum, do , datum, . Dále žalobkyně rozepsala jednotlivé úhrady žalovaného na dlužnou částku za dobu od , datum, do , datum, s tím, že celkem hradil , částka, . Dále před podáním žaloby žalovaný uhradil částku , částka, a po podání žaloby dne , datum, žalovaný uhradil další částku ve výši , částka, a tedy ohledně této částky i s příslušenstvím vzala žalobu zpět. Žalobkyně dále uvedla, že úvěruschopnost žalovaného ověřoval předchůdce žalobkyně lustrací žalovaného z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. V tomto směru však žalobkyně ničeho nedoložila.3. Žalovaný se k žalobě vyjádřil s tím, že tvrzení žalobkyně ohledně uzavření úvěrové smlouvy a výše úvěrové částky, jako i jeho úhrady na dluh nerozporoval. Namítal však absolutní neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti a nepřiměřené výše poplatků spojených s poskytnutím úvěru.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k těmto skutkovým zjištěním a z nich plynoucímu závěru o skutkovém stavu:5. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, a formulářem pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, VOP bylo prokázáno, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o úvěru, minimální čerpání , částka, , RPSN 299,98% a úrokem za poskytnutí úvěru ve výši 146,949% ročně z nesplaceného úvěru s tím, že celková výše úvěru činila , částka, , přičemž celková částka k úhradě měla činit , částka, .6. Z potvrzeních o výplatě úvěru soud zjistil, že v době od , datum, do , datum, žalovaný celkem čerpal částku ve výši , částka, .7. Z potvrzení o provedených platbách od žalovaného v době od , datum, do , datum, soud zjistil, že žalovaný na dlužnou částku uhradil celkem částku ve výši , částka, .8. Ze smlouvy o opakovaném postoupení pohledávky včetně dodatku č. , hodnota, a seznamu pohledávek a oznámení o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni.9. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne , datum, včetně podacího archu soud zjistil, že žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván k zaplacení dlužné částky.10. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy žalobkyně pouze doložila tzv. creditworthiness, ze kterých soud zjistil, že se jedná o formulář o výdejích a příjmech žalovaného.11. Po právní stránce soud věc posoudil dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dále je nutno užít ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZoSÚ“), neboť právní jednání uskutečněné mezi předchůdcem žalobkyně a žalovanou je zjevně vztahem mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 1 až § 3 uvedeného zákona a § 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z.12. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.13. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.14. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.16. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.17. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne , datum, ve věci sp. zn. C-679/18, , právnická osoba, . vs. GK, řízení o předběžné otázce (dále jako „rozsudek SDEU“) rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.18. Z provedeného dokazování vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě smlouvy o úvěru dle § 2395 a násl. o. z. peněžní prostředky ve výši , částka, , přičemž žalovaný žalobci vrátil částku ve výši , částka, . Žalobkyně v řízení sice obecně tvrdila, že právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, jak mu ukládalo v době uzavření smlouvy o úvěru platné a účinné ustanovení § 86 odst. 1 ZoSÚ, nicméně v tomto směru ničeho nedoložila a zároveň se žalobkyně z jednání omluvila a soud tak nemohl žalobkyni nemohl vyzvat k doplnění tvrzení a důkazů dle § 118a o.s.ř.. Smlouva o úvěru je tedy dle § 87 odst. 1 ZoSÚ absolutně neplatným právním jednáním. Případný žalovaný nárok by proto soud posuzoval jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný však žalobkyni uhradil částku ve výši , částka, , kdy poskytnuté prostředky z úvěru činily celkem částku ve výši , částka, , soud žalobu zamítl.19. Podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).20. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 146 odst. 1 o. s. ř. (co do zastavení řízení) ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalovanému, který měl ve věci 100% úspěch (i co ohledně zastavení řízení) přiznal náhradu nákladů řízení. Tyto náklady představují náklady zastoupení advokátem, kterému podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v platném znění (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý ze dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě) a dvou paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % tj. ve výši , částka, . Žalobkyně