10 C 127/2023-26 — Okresní soud v Mělníku

1. Žalobkyně se svým návrhem ze dne [datum] domáhala vůči žalovanému zaplacení 13 000 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění svého návrhu uvedla, že žalobkyně (dříve pod [právnická osoba] s. r. o.) a žalovaný uzavřeli dne [datum], ve znění dodatku ze dne [datum], smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] (dále jen„ smlouva“). Předmětem smlouvy byl závazek žalobkyně poskytovat žalovanému sjednané služby elektronických komunikací spočívající v televizním vysílání prostřednictvím satelitu a závazek žalovaného zaplatit cenu za poskytnuté služby. Součástí smluvního ujednání byl mimo jiné pronájem přijímacích zařízení, a to 2× Set-top box/CA Modul, sériové číslo BI102233FA0069811 a sériové číslo BI102233FA0067757, a 2× přístupová karta s [číslo] s [číslo] (dále společně jen„ zařízení“). Smlouva byla mezi účastníky ukončena ke dni [datum]. Žalovanému vznikla podle smlouvy povinnost zapůjčená zařízení žalobkyni vrátit do 10 dnů od ukončení smlouvy, což však neučinil ani přes výzvu žalobkyně. Žalobkyni tak podle smlouvy vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč za každé nevrácené přijímací zařízení a 1 500 Kč za nevrácení každé přístupové karty, kterou žalovaný ani přes výzvu neuhradil. 2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: 5. Žalovaný uzavřel s žalobkyní (dříve vystupující pod [právnická osoba] s. r. o.) dne [datum] smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] ve znění dodatku ke smlouvě ze dne [datum]. Ve smlouvě se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému veřejně dostupné služby elektronických komunikací, a dále se zavázala poskytnout nájem dvou zařízení, a to: 2× Set-top box/CA Modul, sériové číslo BI102233FA0069811 a sériové číslo BI102233FA0067757, a 2× přístupová karta [číslo]. Ve smlouvě, na níž je podpis žalovaného, je výslovně uvedeno, že v případě nevrácení zapůjčených koncových zařízení, činí smluvní pokuta 5 000 Kč a 1 500 Kč za nevrácení každé přístupové karty. Podle všeobecných obchodních podmínek měl žalovaný povinnost zapůjčená koncová zařízení vrátit do 10 dnů /viz úplný výpis z obchodního rejstříku na č. l. 8 – 10 spisu, smlouvu na č. l. 10 p. v., dodatek ke smlouvě na č. l. 11, formulář o provedení na č. l. 11 p. v. a všeobecné podmínky s reklamačním řádem na č. l. 12 – 18 spisu/. Smlouva byla ze strany žalobkyně ukončena ke dni [datum], žalovaný však zařízení nevrátil. Před podáním žaloby byl žalovaný opětovně vyzván k uhrazení smluvní pokuty v celkové výši 13 000 Kč výzvou žalobkyně ze dne [datum], která byla odeslána dne [datum] a výzvou ze dne [datum] /viz předžalobní výzvy na č. l. 18 p. v. – 19 a podací arch na č. l. 19 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu. 6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti, zejména podle následujících ustanovení: 7. Podle § 2201 o. z. nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. 8. Dle § 2225 odst. 1 o. z. při skončení nájmu odevzdá nájemce pronajímateli věc v místě, kde ji převzal, a v takovém stavu, v jakém byla v době, kdy ji převzal, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení při řádném užívání, ledaže věc zanikla nebo se znehodnotila; odevzdáním se rozumí i předání vyklizené nemovité věci. 9. Dle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. 10. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a v plném rozsahu jí včetně příslušenství vyhověl. Soud vzal za prokázané, že mezi stranami byla platně sjednána smlouva o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací (televize), jejímž předmětem byl mimo jiné nájem výše uvedených zařízení. Z článku 8 bodu 8.2 obchodních podmínek žalobkyně vyplývá, že v případě ukončení nájmu, je nájemce povinen věc vrátit zpět pronajímateli, což však žalovaný ani přes výzvu žalobkyně neučinil. Žalovaný byl zároveň ve smlouvě upozorněn, že v případě nevrácení zařízení může žalobkyně požadovat zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč za každé nevrácené přijímací zařízení a 1 500 Kč za nevrácení každé přístupové karty. Žalovanému tak v souladu se smlouvou vznikla povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu celkem ve výši 13 000 Kč (5 000 Kč + 5 000 Kč + 1 500 Kč + 1 500 Kč), přičemž uvedené smluvní pokuty nepovažuje soud za nijak nepřiměřené, a proto uložil žalovanému povinnost smluvní pokuty v uvedené výši zaplatit. 11. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku řádně a včas, octl se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úrok z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. tak, jak je žalobkyně uplatnila. 12. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Ohledně aplikace ust. § 14b a. t. soud odkazuje na větší množství žalob tzv. formulářového typu v databázi soudu ISAS. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. 14. Nad rámec odůvodnění přiznané náhrady nákladů soud uvádí, že žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uvedla, že požaduje v rámci náhrady nákladů odměnu advokáta za tři úkony právní služby, přičemž za třetí úkon právní služby (jednoduchá výzva k plnění) uvedla toliko odměnu ve výši 150 Kč (tedy ve výši poloviční ve smyslu § 11 odst. 2 písm. h), avšak v případě výpočtu odměny za použití ustanovení § 14b a. t. činí sazba odměny vždy částku 300 Kč (případně 200 Kč či 500 Kč s ohledem na výši tarifní hodnoty), bez ohledu na to, zda se jedná o úkon uvedený v ust. § 11 odst. 1 a. t. či o tzv. půl úkon uvedený v ust. § 11 odst. 2 a. t.