17 C 282/2023-53 — Okresní soud v Mělníku

1. Žalobkyně se obrátila dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 13 194,64 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný jako podnikatel s žalobkyní uzavřel dne [datum] smlouvu o [anonymizováno 5 slov] [číslo] na základě níž mohl žalovaný čerpat prostřednictvím [anonymizována tři slova] až do výše 10 000 Kč, a žalovaný se zavázal karetní úvěr splatit s úrokem ve výši [anonymizováno] ročně a s případnými poplatky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši [anonymizováno] z částky čerpaného a nesplaceného úvěru a veškerých úroků a poplatků vyúčtovaných za příslušné měsíční období. Žalovaný úvěr prostřednictvím [anonymizována dvě slova] čerpal ve výši 9 277,64 Kč, nedodržel však řádně podmínky pro splácení, když se dostal do nepovoleného debetního zůstatku, který nevyrovnal ani navzdory upozorněním. Žalobkyně proto uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr zesplatnila ke dni [datum]. Žalovanou částku 13 194,64 Kč tvoří dlužná jistina ve výši 9 277,64 Kč, poplatky (blíže specifikované v žalobě) v celkové výši 3 917 Kč, příslušenství se skládá z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 605,32 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 546,75 Kč, a následně z běžícího zákonného úroku z prodlení ve smluvní výši [anonymizováno] ročně do zaplacení. 2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Jen pro úplnost se patří poznamenat, že jde o tzv. věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Slovenska. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I bis). Podle čl. 4 Nařízení Brusel I bis platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. V průběhu řízení pak soud zjistil, že žalovaný má na adrese uvedené shora adresu místa pobytu /viz výpis údajů z registru obyvatel/ a písemnosti jsou mu na tuto adresu doručovány. Pravomoc zdejšího soudu je tak dána a rozhodným právem je právo české (srov. zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů). 5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: 6. Žalovaný jako podnikatel uzavřel s žalobkyní dne [datum] smlouvu o kreditní kartě a kartovém účtu [číslo] včetně všeobecných obchodních podmínek a sazebníku žalobkyně, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému úvěrový rámec až do výše 10 000 Kč a žalovaný se zavázal karetní úvěr splácet s úrokem ve výši [anonymizováno] ročně a poplatky dle obchodních podmínek a sazebníku v pravidelných měsíčních splátkách ve výši [anonymizováno] z částky čerpaného a nesplaceného úvěru a veškerých úroků a poplatků vyúčtovaných za příslušné měsíční období /viz smlouvu o kreditní kartě a revolvingovém úvěru včetně všeobecných obchodních podmínek a sazebníku, údaje z veřejné části živnostenského/obchodního rejstříku/. Žalovaný úvěr prostřednictvím kreditní karty čerpal ve výši 9 277,64 Kč, se splácením splátek se však dostával do prodlení, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru a zůstatek úvěru se stal ke dni [datum] splatným /viz oznámení o zesplatnění/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní upomínku/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu. 7. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti. 8. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 10. Dle ust. § 122 odst. 1 písm. b) ZoSÚ může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení. 11. Dle § 122 odst. 5 ZoSÚ se odstavce 1, 2 a 4 použijí obdobně i na odloženou platbu, peněžitou zápůjčku, úvěr nebo obdobnou finanční službu, kde dlužník, který je fyzickou osobou, avšak není spotřebitelem, je v prodlení delším než 90 dnů s plněním peněžitého dluhu. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut v takovém případě nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše odložené platby, peněžité zápůjčky, úvěru nebo obdobné finanční služby. 12. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. 13. Soud vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, žalobkyně jakožto úvěrující osoba poskytla žalovanému jako úvěrovanému úvěrový rámec až do výše 10 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky se smluvenými úroky vrátit v pravidelných měsíčních splátkách vyúčtovaných za příslušné období. Žalovaný úvěr čerpal ve výši 9 277,64 Kč, nehradil však příslušné splátky řádně a včas. Žalobkyně následně celý úvěr zesplatnila. Soud proto přiznal žalobkyni částku 13 194,64 Kč odpovídající požadované nesplacené části jistiny ve výši 9 277,64 Kč a sjednaným poplatkům v celkové výši 3 917 Kč, včetně uplatněného smluvního úroku a úroku v prodlení v kapitalizované výši. 14. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku řádně a včas, octl se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle ust. § 1970 o. z., které žalobkyni náleží ve smluvní výši 30 % z dlužné částky ročně po dobu prvních 90 dní prodlení (§ 122 odst. 5, odst. 1 písm. b) ZoSÚ), posléze smluvní výše nesmí přesahovat výši zákonnou (15 % ročně dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. s ohledem na 1. den prodlení dlužníka [datum]). Žalobkyně uplatnila úrok z prodlení ve smluvní výši za období od [datum] do zaplacení, tedy za období již po prvních 90 dnech prodlení, soud proto úrok z prodlení přiznal pouze v nejvýše přípustné zákonné výši 15 % ročně a ve zbývající výši (15 % ročně) jej zamítl. 15. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku řádně a včas, octl se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úrok z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve výši 30 % z dlužné částky ročně, neboť výše úroku z prodlení byla sjednána smluvně. 16. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. 17. Pro úplnost je třeba uvést, že rozhodnutí je zcela v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že v řízení vedeném dle ustanovení § 115a o. s. ř. nelze zamítnout návrh tehdy, jestliže na základě listin tvořících obsah spisu nelze učinit závěr, že žalobkyně svůj nárok prokazuje. V daném případě byl skutkový stav postaven najisto. Žalobní návrh není částečně zamítán z toho důvodu, že by skutkový stav nebyl žalobkyní prokázán, nýbrž výhradně proto, že uplatňovaný nárok na základě žalobkyní prokázaného skutkového stavu je právně hodnocen jako nedůvodný. 18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení neúspěšná pouze v nepatrné části (části příslušenství), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále