7 C 240/2023-37 — Okresní soud v Mělníku

1. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky zaplacení 31 615 Kč s příslušenstvím uvedeným shora ve výroku tohoto rozsudku. K tomu uvedla, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč. Žalovaný měl tuto částku spolu s poplatkem ve výši 4 875 Kč vrátit do [datum]. Žalovaný však dosud neuhradil ničeho. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala osobní a majetkové poměry žalovaného, konkrétní skutečnosti, které brala v potaz, však žalobkyně neuvedla. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu, který je shodný se skutkovými zjištěními: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli elektronicky dne [datum] smlouvu, na základě které žalobkyně měla poskytnout žalovanému částku 20 000 Kč. Žalovaný měl tuto částku spolu s poplatkem ve výši 4 875 Kč vrátit do [datum] (zjištěno ze smlouvy o zápůjčce č. l. 15, ze všeobecných obchodních podmínek č. l. 20 spisu). Totožnost žalovaného žalobkyně před uzavřením smlouvy ověřila z platby z účtu vedeného na jméno žalovaného (zjištěno z výpisu z účtu vedeného na jméno žalobkyně č. l. 14 spisu). Žalobkyně částku poskytla dne [datum] (zjištěno z výpisu z účtu žalobkyně č. l. 13), a to z účtu vedeného na jméno žalovaného (zjištěno ze sdělení [právnická osoba], z [datum], č. l. 30). Žalovaný dosud žalobkyni neuhradil ničeho, byť byl žalobkyní upomínán (zjištěno z upomínky z [datum], č. l. 17, z upomínky z [datum], č. l. 17 p. v., z opakované výzvy k úhradě z [datum], č. l. 18, z opakované výzvy k úhradě z [datum], č. l. 18 p. v., z opakované výzvy k úhradě ze dne [datum], č. l. 19, výzvy před podáním žaloby z [datum], č. l. 24, podacího lístku č. l. 25 spisu). 4. Po právní stránce soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen„ o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni [datum] (dále jen„ ZoSÚ“). 5. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Na základě shora uvedeného skutkového stavu soud posoudil smlouvu, kterou žalobkyně a žalovaný uzavřeli, a dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), a zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni [datum] (dále jen„ ZoSÚ“). Žalobkyně proto byla povinna zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr (§ 86 ZoSÚ). Žalobkyně sice v řízení obecně tvrdila, že schopnost žalovaného splácet úvěr zkoumala, konkrétní skutečnosti však netvrdila, ani neprokázala. Soud proto nemohl dospět k závěru, že žalobkyně řádně, způsobem souladným s § 86 ZoSÚ zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Smlouva je proto podle § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, přičemž k této neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. V ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ust. §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. 11. Podle citovaného ustanovení je pak žalovaný povinen vrátit pouze jistinu úvěru, tedy částku, která mu byla poskytnuta. Žalovaný obdržel částku 20 000 Kč a dosud neuhradil ničeho; zbývá mu tak uhradit celou částku 20 000 Kč. Tuto měl žalovaný uhradit v době přiměřené svým schopnostem. Žalobkyně tvrdila, že částka měla být vrácena do [datum]. Bylo tak na žalovaném, aby tvrdil, že tato doba nebyla přiměřená. Žalovaný však této své povinnosti nedostál. Soud proto dospěl k závěru, že tato doba byla přiměřená schopnostem žalovaného. Žalobě proto v tomto rozsahu vyhověl a žalobkyni přiznal též úroky z prodlení z této částky ode dne následujícího po dni, kdy měla být tato částka vrácena, neboť žalovaný je s úhradou svého peněžitého dluhu v prodlení (§ 1968 o. z.) a v řízení nevyšlo najevo, že by za své prodlení nebyl odpovědný (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbylém rozsahu pak soud žalobu zamítl, neboť žalobkyně nárok na úhradu požadovaného poplatek za poskytnutí úvěru, smluvní pokuty a nákladů spojených s uplatněním pohledávky odvozovala od smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou soud, jak bylo výše podrobněji rozvedeno, posoudil jako neplatnou (výrok II. tohoto rozsudku). 12. O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a to tak, že žalobkyni, která měla ve věci převážný úspěch, přiznal poměrnou část nákladů tohoto řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 265 Kč a z nákladů spojených s právním zastoupením. Výše odměny za jeden úkon právní služby činí při tarifní hodnotě 31 615 Kč (§ 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále jen„ AT“) částku 300 Kč (§ 14b odst. 1 AT). Soud přiznal žalobkyně náhradu odměny za převzetí a přípravu zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a) AT), výzvu k plnění (§ 11 odst. 1 písm. d) AT) a návrh ve věci samé (§ 11 odst. 1 písm. d) AT). Ke každému z těchto úkonů náleží též paušální náhrada hotových výdajů ve výši