46 C 78/2023-33 — Okresní soud v Mostě

1. Žalobkyně doručila původně Okresnímu soudu v Prostějově dne [datum] návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, kterým se domáhala zaplacení částky 56 759,30 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. 2. Žalobkyně uvedla, že [právnická osoba] [anonymizována tři slova], registrační číslo: [tel. číslo] uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] s úvěrovým rámcem 55 000 Kč. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalované byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě statistických dat. Výpočtem získala banka výši disponibilních zdrojů žalované. Nebyla přitom zjištěna žádná skutečnost, která by poskytnutí úvěru bránila. Žalovaná částka je představována nesplacenou jistinou úvěru ve výši 56 759,30 Kč (zahrnující rovněž poplatky 600 Kč), dlužným kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 4 948,82 Kč. Současně je požadován úrok a úrok z prodlení za dobu od [datum]. Pohledávka byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení. 3. Žalobkyně na výzvu soudu doplnila (č. l. 18-20), že žalovaná na úvěr čerpala celkem 83 982,45 Kč (9 499 Kč na nákup spotřebního zboží a 74 483,45 Kč jako revolvingový úvěr). Celkem žalovaná uhradila 40 108 Kč. Ve vztahu k prověřování úvěruschopnosti doplnila žalobkyně, že byl zjištěn čistý měsíční příjem žalované ve výši 16 000 Kč, její náklady na domácnost činily 2 000 Kč, o ostatních nákladech a výdajích žalovaná uvedla, že je nemá. Měla bydlet u rodičů. Věřitelka prověřovala žalovanou lustrací v databázi [příjmení] a BRKI. 4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 5. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 6. Ze žádosti/smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne [datum], soud zjistil, že žalovaná požádala o úvěr a byl jí [anonymizována čtyři slova] poskytnut úvěr ve výši 9 499 Kč na nákup zboží od [právnická osoba], a.s. na nákup drobného černého elektro zboží. Žalovaná v žádosti uvedla, že je svobodná, nemá vyživovací povinnost k dětem, bydlí u rodičů. Žalovaná uvedla svůj čistý měsíční příjem ve výši 16 000 Kč a celkové náklady domácnosti 2 000 Kč, neměla mít žádné finanční závazky. 7. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalované byl poskytnut jednak úvěr ve výši 9 499 Kč, jednak revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 40 000 Kč. 8. Z dopisu [anonymizována čtyři slova] ze den [datum] plyne, že [anonymizována čtyři slova] žalované poskytla revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 40 000 Kč a sdělila jí základní parametry úvěru. 9. Dle lustrace žalované ke dni [datum] vyplývá, že žalovaná neprocházela databází [příjmení]. 10. Dle dotazů na žalovanou (informace o bonitě klienta) ze dne [datum] a [datum] vyplývá, že k těmto datům měla žalovaná vždy čtyři úvěry v celkové výši 95 744 Kč, resp. 98 488 Kč s celkovou splátkou 5 042 Kč. 11. Z přehledu platební historie vyplývá, že žalovaná celkem uhradila 40 108 Kč. 12. Dle oznámení o postoupení byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. 13. Z odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne [datum] je zřejmé, že žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu. 14. Z výzvy k zaplacení dluhu ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru. Výzva byla adresována jak na adresu trvalého pobytu žalované, tak na adresu, kterou žalovaná ve smlouvě uvedla jako adresu korespondenční (dle předloženého poštovního podacího archu). 15. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí; práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 16. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 17. Podle § 86 odst. 1, 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 18. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 19. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 21. K výkladu § 86 z. s. ú. se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne [datum] ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 22. Ustanovení § 86 z. s. ú. je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. 23. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, která by naplňoval znaky vymezené v § 4 z. s. ú. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský. 24. Okresní soud se proto, jak je již uvedeno výše, zabýval otázkou platnosti této smlouvy ve smyslu výše citovaných § 86, 87 z. s. ú. a § 588 o. z. pod sankcí neplatnosti smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. 25. Jak konstatoval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. 26. Účelem úpravy neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. tudíž není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž