48 C 115/2022-66 — Okresní soud v Mostě

Napadeným rozsudkem okresní soud ve výroku I. zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 935,81 Kč s úrokem v částce 2 833,40 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 21 875,51 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 23,76 % z částky 20 101,01 Kč od [datum] do zaplacení, částky 5 456,07 Kč s úrokem v částce 1 545,50 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 19 319,07 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 18,11 % z částky 18 263,64 Kč od [datum] do zaplacení, ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 17 939,70 Kč a částku 13 863 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o klasickém úvěru [číslo] ze dne [datum] úvěr [číslo] ve výši 29 153 Kč, na který žalovaný uhradil 15 290 Kč, a revolvingový úvěr [číslo] ve výši 26 960,70 Kč, na který žalovaný uhradil 9 021 Kč. Na předmětnou smlouvu aplikoval okresní soud ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru; dospěl k závěru, že smlouva je ve smyslu § 87 odst. 1 tohoto zákona neplatná, neboť žalobkyně neprokázala, že dostála povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr. Vypořádání účastníků ohledně takto neplatné smlouvy bylo tak třeba provést podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“). Ohledně žalovaných úroků z prodlení okresní soud ve shodě se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 uzavřel, že nárok na ně podle § 1970 o. z. vzniká poskytovateli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru stanovené na základě dohody stran nebo na základě rozhodnutí soudu. Žalovanému tak uložil povinnost k zaplacení rozdílu mezi poskytnutými částkami jednotlivých úvěrů a žalovaným uhrazenými částkami; ve zbytku žalobního nároku vzhledem ke shora uvedeným závěrům žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy úspěch účastníků byl v podstatě totožný. Žalobkyně právní závěr okresního soudu o neplatnosti smlouvy nenapadla. Odvoláním napadla část výroku I. rozsudku okresního soudu, přičemž se domáhala jeho změny spočívající v přiznání zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 17 939,70 Kč od [datum] do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 13 863 Kč od [datum] do zaplacení. Namítala, že žalovaný se dostal v důsledku neplnění svých smluvních povinností do prodlení a žalobkyně po něm požaduje zaplacení úroků z prodlení, když její nárok vyplývá přímo z ustanovení § 1970 o. z. Žalobkyně považuje za první den prodlení [datum], poté, co žalovaného řádně vyzvala k vrácení částky v rámci odstoupení od smlouvy. Okresní soud tedy pochybil, pokud žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení z bezdůvodného obohacení nepřiznal. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, která má za správná a dostatečná a na něž proto v odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje. Sdílí i právní závěry, které okresní soud na základě těchto skutkových zjištění učinil; rovněž v tomto směru může na odůvodnění napadeného rozsudku odkázat. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dospěl-li okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nezbylo, než se s nároky žalobkyně vypořádat podle příslušných ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Okresní soud tak postupoval, přiznal žalobkyni právo na zaplacení částek, které přestavují rozdíl mezi žalovanému poskytnutým plněním a plněním žalobkyni vráceným, právo na zaplacení smluvních úroků pak žalobkyni nemohlo být pro neplatnost smlouvy přiznáno. Odvolací soud považuje v tomto směru rozsudek okresního soudu za správný a jeho závěry za odůvodněné. Při posuzovaní žalobního požadavku na přiznání zákonných úroků z prodlení okresní soud v daném případě aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, podle něhož ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit ze speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Od těchto závěrů nemá ani odvolací soud důvod se v posuzované věci jakkoliv odchýlit. Z napadeného rozsudku lze dovodit, že okresní soud při shora zmíněné aplikaci ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru shledal jako odpovídající možnost žalovaného vrátit zbývající část jistiny spotřebitelského úvěru ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II., kterým byla žalovanému povinnost k zaplacení částek odpovídajících jeho bezdůvodnému obohacení uložena, rozsudek okresního soudu nabyl právní moci, odvolací soud je tak tímto výrokem vázán. Právní moci nabyl tento výrok dne [datum], lhůta k plnění poté uběhla dnem [datum]; odvolací soud proto, vycházeje z právního názoru vyloženého v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, žalobkyni ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty k plnění podle výroku II. napadeného rozsudku přiznal právo na úrok z prodlení z částek bezdůvodného obohacení, které byly žalobkyni napadeným rozsudkem přiznány. Okresní soud úrok z prodlení z částek bezdůvodného obohacení přiznat nemohl, neboť v době jeho rozhodování ještě neuplynula lhůta k plnění rozsudkem stanovená. Vzhledem k tomu odvolací soud proto výrok I. rozsudku okresního soudu v napadené části podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. Lhůtu ke splnění povinnosti určil odvolací soud, ve shodě se závěrem okresního soudu, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Pokud žalobkyně požadovala přiznání úroku z prodlení z částek bezdůvodného obohacení za dobu předcházející marnému uplynutí lhůty k plnění povinnosti podle výroku II. napadeného rozsudku, byl v této části výrok I. rozsudku podle § 219 o. s. ř. potvrzen. Ve výroku II. a v odvoláním nenapadené části výroku I. nebyl rozsudek okresního soudu odvoláním dotčen, v uvedeném rozsahu proto samostatně nabyl právní moci. Při, byť jen částečné, změně napadeného rozsudku musí odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout také o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Rozhodl ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. způsobem uvedeným ve výroku tohoto rozsudku, když úspěch účastníků v prvostupňovém řízení je srovnatelný a neodůvodňuje přiznání náhrady nákladů žádnému z nich. Rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. v situaci, kdy úspěch žalobkyně v tomto řízení přiznání náhrady nákladů neodůvodňuje.