10 C 289/2020-13 — Okresní soud v Náchodě

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 945 Kč jako dlužný televizní poplatek za 7 měsíců po 135 Kč měsíčně. Do evidence poplatníků se žalovaná přihlásila [datum], a proto jí vnikla povinnost televizní poplatek platit. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 100,36 Kč a náhradu nákladů řízení. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobce nikterak nerozporovala. 3. Soud vyzval oba účastníky, aby sdělili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a zároveň připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že účastníci ve stanovené lhůtě proti rozhodnutí bez jednání ničeho nenamítali, rozhodl soud podle § 115a o. s. ř. o věci bez nařízení jednání, vycházeje při tom z listinných důkazů předložených účastníky. 4. Z předložených listinných důkazů byl v řízení zjištěn skutkový stav věci odpovídající tvrzením žalobkyně. Žalobkyně předložila potvrzení České pošty s.p. o přihlášení poplatníka televizních poplatků, přehled nezaplacených předpisů, písemný výpočet úroků z prodlení a výzvu k plnění, včetně doručenek. 5. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovaná se stala poplatníkem televizního poplatku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. Měsíční výše televizního poplatku činí 135 Kč (§ 6 tohoto zákona). V řízení pak bylo prokázáno, že žalovaná televizní poplatek neuhradila za 7 měsíců. Žalobkyně proto vyzvala žalovanou k úhradě dlužných poplatků (§ 10 tohoto zákona). Žalovaná ničeho neuhradila. Požadavek žalobkyně na zaplacení poplatku je tedy opodstatněný. Důvodným byl shledán i požadavek žalobkyně na zaplacení zákonných úroků z prodlení, jejich výše odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.) a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto žalobě zcela vyhověl. 6. O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř.. Soud však v daném případě nepovažuje náklady žalobkyně související s jejím právním zastoupením za nezbytné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. V tomto směru soud odkazuje na nález Ústavního soudu č. I. ÚS 3344/2012 ze dne [datum], ve kterém se Ústavní soud zabýval otázkou účelnosti nákladů řízení při zastoupení České televize (dále jen "ČT") v soudních řízeních vztahujících se k určení povinnosti uhradit televizní poplatek. Ústavní soud na jednu stranu v nálezu připustil, že činnost ČT není výkonem veřejné moci, současně však dovodil, že i na ni lze v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. K tomuto názoru ho přivedlo výsadní postavení ČT, jemuž se těší na poli svého působení, a k němuž má vytvořené specifické podmínky v podobě způsobu financování z televizních poplatků, stanovených zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže si navíc ČT agendu televizních poplatků sama spravuje, pak se podle Ústavního soudu do značné míry vytrácí racionální smysl právního zastoupení advokátem. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by v ČT nedisponovali pracovníci právního Útvaru správy a vymáhání televizních poplatků. Ústavní soud v závěru konstatoval, že měl-li televizní poplatek podle v nálezu citované výroční zprávy z roku 2011 pokrývat takřka 90 % nákladů rozpočtu na rok 2012, pak je jistě žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama. V tomto směru se tak Ústavní soud, konkrétně I. senát neztotožnil s právním názorem vysloveným v usnesení Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 1588/12. Vzhledem k uvedenému soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení sestávajících se pouze ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč dle položky 2 písm. a) sazebníku soudních poplatků zákona č. 549/1991 Sb. a dále dva režijní paušály po 100 Kč podle § 1 odst. 1 a § 2 vyhl. č. 254/2015 Sb. tak, jako by žalobkyně nebyla zastoupena zástupcem. Z výše uvedeného důvodu nelze tedy přiznat ani částku za DPH, neboť odměnu za zastoupení zástupci nepřiznává. Žalobkyni je přiznána pouze náhrada za již zaplacený [příjmení] a dále náhrada hotových výdajů za dva úkony v paušální výši. Náklady řízení jsou tedy ve výši 600 Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. uložil soud žalované povinnost zaplatit tyto náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně, neboť žalobkyně je zastoupena advokátem a je jí přiznána náhrada nákladů řízení.