15 C 306/2020-20 — Okresní soud v Náchodě

1. Žalobce se žalobou domáhal na žalovaném zaplacení částky 3 780 Kč jako dlužný televizní poplatek za období měsíců října 2017 až ledna 2020 (po 135 Kč měsíčně). Do evidence poplatníků se žalovaný přihlásil dne [datum], a proto mu vnikla povinnost televizní poplatek platit. Žalobce dále požadoval kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 633,02 Kč a náhradu nákladů řízení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobce nikterak nerozporoval. 3. Jelikož žalobce již v žalobě samé souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, vyzval soud žalovaného, aby sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a zároveň připojil doložku, že nevyjádří-li se žalovaný ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že se žalovaný ve stanovené lhůtě k navrhovanému postupu soudu nevyjádřil, rozhodl soud podle § 115a o.s.ř. o věci bez nařízení jednání, vycházeje při tom z listinných důkazů předložených účastníky. 4. Z předložených listinných důkazů byl v řízení zjištěn skutkový stav věci odpovídající tvrzením žalobce. Žalobce předložil potvrzení České pošty s.p. o přihlášení poplatníka televizních poplatků, přehled nezaplacených předpisů, písemný výpočet úroků z prodlení a výzvu k plnění, včetně doručenek. 5. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobce v řízení prokázal, že žalovaný se stal poplatníkem televizního poplatku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. [ulice] výše televizního poplatku činí 135 Kč (§ 6 tohoto zákona). V řízení pak bylo prokázáno, že žalovaný televizní poplatek neuhradil za 28 měsíců při sazbě 135 Kč za měsíc. Žalobce proto vyzval žalovaného k úhradě dlužných poplatků (§ 10 tohoto zákona). Žalovaný ničeho neuhradil. Požadavek žalobce na zaplacení poplatku je tedy opodstatněný. Důvodným byl shledán i požadavek žalobce na zaplacení zákonných úroků z prodlení, jejich výše odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.) a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto žalobě zcela vyhověl. 6. Jelikož byl žalobce ve věci plně úspěšný, měl by právo na náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Soud však v daném případě nepovažoval takto vzniklé náklady žalobce související s jeho právním zastoupením za nezbytné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. V tomto směru soud odkazuje na nález Ústavního soudu č. I. ÚS 3344/2012 ze dne [datum], ve kterém se Ústavní soud zabýval otázkou účelnosti nákladů řízení při zastoupení České televize (dále jen "ČT") v soudních řízeních vztahujících se k určení povinnosti uhradit televizní poplatek. Ústavní soud na jednu stranu v nálezu připustil, že činnost ČT není výkonem veřejné moci, současně však dovodil, že i na ni lze v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. K tomuto názoru ho přivedlo výsadní postavení ČT, jemuž se těší na poli svého působení, a k němuž má vytvořené specifické podmínky v podobě způsobu financování z televizních poplatků, stanovených zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže si navíc ČT agendu televizních poplatků sama spravuje, pak se podle Ústavního soudu do značné míry vytrácí racionální smysl právního zastoupení advokátem. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by v ČT nedisponovali pracovníci právního Útvaru správy a vymáhání televizních poplatků. Ústavní soud v závěru konstatoval, že měl-li televizní poplatek podle v nálezu citované výroční zprávy z roku 2011 pokrývat takřka 90 % nákladů rozpočtu na rok 2012, pak je jistě žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama. Vzhledem k uvedenému soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení sestávajících se pouze ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč dle položky 2 písm. a) sazebníku soudních poplatků zákona č. 549/1991 Sb. a dále dva režijní paušály po 100 Kč podle § 1 odst. 1 a § 2 vyhl. č. 254/2015 Sb. tak, jako by žalobce nebyl zastoupen zástupcem. Náklady řízení jsou tedy ve výši 600 Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. uložil soud žalovanému povinnost zaplatit tyto náklady řízení k rukám zástupce účastníka.