10 C 36/2022-22 — Okresní soud v Náchodě

1. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání dle § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu § 157 odst. 4 o. s. ř.. 2. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 810 Kč s příslušenstvím, jak je specifikováno ve výroku I. tohoto rozsudku, a to z titulu neuhrazených televizních poplatků za období od července 2020 do prosince 2020. Žalobkyně uvedla, že žalované podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, vznikla povinnost platit televizní poplatky a o této skutečnosti byla žalovaná písemně žalobkyní informována. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporovala. 4. Na výzvu soudu dle § 115a o. s. ř. zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaná nevyjádřila. Proto má soud za to, že žalovaná s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez jednání. 5. Z předložených listinných důkazů byl v řízení zjištěn skutkový stav věci odpovídající tvrzením žalobkyně. Žalobkyně předložila Potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků-výpis z evidence České televize, Specifikaci výpočtu úroku, Výzvu k přihlášení poplatníka ze dne 21. 5. 2019 včetně dodejky a Výzvu k úhradě závazku ze dne 8. 3. 2021 včetně dodejek. Žalovanou nebylo tvrzeno, tím méně prokázáno, že pohledávku již, byť z části, zaplatila. Vzhledem k výše uvedenému závěru o skutkovém stavu je zřejmé, že soud z předložených listinných důkazů zjistil skutkový stav shodně tak, jak jej popsala žalobkyně v žalobě. 6. Povinnost žalované hradit televizní poplatky vyplývá z § 3 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, přičemž výše poplatku je uvedena v § 6 citovaného zákona a jeho splatnost v § 7 odst. 2 citovaného zákona. Právo žalobkyně vymáhat dlužné poplatky s úroky z prodlení je pak stanoveno v § 10 citovaného zákona. 7. Podle § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 o rozhlasových a televizních poplatcích, jestliže je fyzická osoba nebo právnická osoba, která není přihlášena v evidenci poplatníků rozhlasového poplatku nebo v evidenci poplatníků televizního poplatku, odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě, považuje se za poplatníka rozhlasového a televizního poplatku s povinností platit, pokud Českému rozhlasu nebo České televizi (dále jen„ provozovatel vysílání ze zákona“) po jejich písemné výzvě neoznámí písemným čestným prohlášením opak, a to s účinností od marného uplynutí lhůty 30 dnů ode dne doručení této výzvy. Součástí výzvy musí být poučení o následcích neprokázání opaku v takto stanovené lhůtě. 8. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovaná se stala poplatníkem televizního poplatku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně proto vyzvala žalovanou k úhradě dlužných poplatků, žalovaná však ničeho neuhradila. Důvodným byl shledán i požadavek žalobkyně na zaplacení zákonných úroků z prodlení, jejich výše odpovídá ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen,,o.z.“.) a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto žalobě zcela vyhověl. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní. 9. O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř.. Soud však v daném případě nepovažuje náklady žalobkyně související s jejím právním zastoupením za nezbytné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. V tomto směru soud odkazuje na nález Ústavního soudu č. I. ÚS 3344/2012 ze dne 24. 7. 2013, ve kterém se Ústavní soud zabýval otázkou účelnosti nákladů řízení při zastoupení České televize (dále jen "ČT") v soudních řízeních vztahujících se k určení povinnosti uhradit televizní poplatek. Ústavní soud na jednu stranu v nálezu připustil, že činnost ČT není výkonem veřejné moci, současně však dovodil, že i na ni lze v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. K tomuto názoru ho přivedlo výsadní postavení ČT, jemuž se těší na poli svého působení, a k němuž má vytvořené specifické podmínky v podobě způsobu financování z televizních poplatků, stanovených zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže si navíc ČT agendu televizních poplatků sama spravuje, pak se podle Ústavního soudu do značné míry vytrácí racionální smysl právního zastoupení advokátem. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by v ČT nedisponovali pracovníci právního Útvaru správy a vymáhání televizních poplatků. Ústavní soud v závěru konstatoval, že měl-li televizní poplatek podle v nálezu citované výroční zprávy z roku 2011 pokrývat takřka 90 % nákladů rozpočtu na rok 2012, pak je jistě žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama. V tomto směru se tak Ústavní soud, konkrétně I. senát neztotožnil s právním názorem vysloveným v usnesení Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 1588/12. Vzhledem k uvedenému soud přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení sestávajících se pouze ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč dle položky 2 písm. a) sazebníku soudních poplatků zákona č. 549/1991 Sb. a dále dva režijní paušály po 100 Kč podle § 1 odst. 1 a § 2 vyhl. č. 254/2015 Sb. tak, jako by žalobkyně nebyla zastoupena zástupcem. Z výše uvedeného důvodu nelze tedy přiznat ani částku za DPH, neboť odměnu za zastoupení zástupci nepřiznává. Žalobkyni je přiznána pouze náhrada za již zaplacený SOP a dále náhrada hotových výdajů za dva úkony v paušální výši. Náklady řízení jsou tedy ve výši 600 Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. uložil soud žalované povinnost zaplatit tyto náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně, neboť žalobkyně je zastoupena advokátem a je jí přiznána náhrada nákladů řízení.