15 C 20/2022-16 — Okresní soud v Náchodě

1. Žalobce se žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 1 485 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobce uvedl, že v souladu § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích v platném znění, jestliže je fyzická nebo právnická osoba, která není přihlášena v evidenci poplatníků televizního poplatku, odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě, považuje se za poplatníka televizního poplatku s povinností platit, pokud České televizi po její písemné výzvě neoznámí písemným čestným prohlášením opak, a to s účinností od marného uplynutí lhůty 30 dnů ode dne doručení této výzvy. Součástí výzvy musí být poučení o následcích neprokázání opaku v takto stanovené lhůtě. Jelikož žalovaná v zákonné lhůtě na písemnou výzvu žalobce, jakožto provozovatele televizního vysílání ze zákona nereagovala, žalobce ji dle shora citovaného zákona zařadil do evidence poplatníků s povinností hradit televizní poplatky. O této skutečnosti byla žalovaná písemně žalobcem informována. Shora popsaným jednáním se stala žalovaná poplatníkem televizního poplatku ze zákona a současně žalované vznikla povinnost platit v souladu se zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění, televizní poplatek ve stanovené výši. Žalovaná, ač v souladu s ustanoveními zákona č. 348/2005 Sb. řádně přihlášena, nedostála své zákonné poplatkové povinnosti, když nezaplatila televizní poplatky za níže uvedené období. Z případných mimořádných plateb žalované byly uhrazeny nejstarší dlužné částky. Žalovaná tedy dluží žalobci k dnešnímu dni celkem částku 1 485 Kč s příslušenstvím, když tato odpovídá poplatku za období měsíců února 2020 až prosince 2020 (po 135 Kč měsíčně). Žalobce opakovaně písemně vyzýval žalovanou k úhradě celkové dlužné částky, žalovaná však svoji povinnost ani v dodatečné lhůtě nesplnila, přestože se žalovaná s výzvou seznámila, či se objektivně s výzvou seznámit mohla. K dnešnímu dni je žalovaná v prodlení s placením splatné pohledávky a z jejího chování nevyplývá, že by měla v úmyslu svůj dluh uhradit. Žalobce je oprávněn na základě předpisů práva občanského požadovat úrok z prodlení. Žalobou nárokovaná výše úroků z prodlení odpovídá právním předpisům platným a účinným v rozhodném období. Žalobce současně v návaznosti na výše uvedené zákonný úrok z prodlení kapitalizoval, a to od prvého dne prodlení s každou jednotlivou platbou televizního poplatku do dne vyhotovení žaloby, tedy k datu 27.10.2021. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobce nikterak nerozporovala. 3. Jelikož žalobce již v žalobě samé souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, vyzval soud žalovanou, aby sdělila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a zároveň připojil doložku, že nevyjádří-li se žalovaná ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že se žalovaná ve stanovené lhůtě k navrhovanému postupu soudu nevyjádřila, rozhodl soud podle § 115a o.s.ř. o věci bez nařízení jednání, vycházeje při tom z listinných důkazů předložených účastníky. 4. Z předložených listinných důkazů byl v řízení zjištěn skutkový stav věci odpovídající tvrzením žalobce. Žalobce předložil výzvu k přihlášení poplatníka včetně doručenky, písemnou informaci žalovanému o jeho zařazení do evidence poplatků, potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků, výzvy k zaplacení dlužných televizních poplatků včetně doručenek, specifikaci výpočtu kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení. 5. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobce v řízení prokázal, že žalovaná se stala poplatníkem televizního poplatku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb. [ulice] výše televizního poplatku činí 135 Kč (§ 6 tohoto zákona). V řízení pak bylo prokázáno, že žalovaná televizní poplatek neuhradila za 11 měsíců při sazbě 135 Kč za měsíc. Žalobce proto vyzval žalovanou k úhradě dlužných poplatků (§ 10 tohoto zákona). Žalovaná ničeho neuhradila. Požadavek žalobce na zaplacení poplatku je tedy opodstatněný. Důvodným byl shledán i požadavek žalobce na zaplacení zákonných úroků z prodlení, jejich výše odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.) a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto žalobě zcela vyhověl. 6. Jelikož byl žalobce ve věci plně úspěšný, měl by právo na náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Soud však v daném případě nepovažoval takto vzniklé náklady žalobce související s jeho právním zastoupením za nezbytné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. V tomto směru soud odkazuje na nález Ústavního soudu č. I. ÚS 3344/2012 ze dne 24.7.2013, ve kterém se Ústavní soud zabýval otázkou účelnosti nákladů řízení při zastoupení České televize (dále jen "ČT") v soudních řízeních vztahujících se k určení povinnosti uhradit televizní poplatek. Ústavní soud na jednu stranu v nálezu připustil, že činnost ČT není výkonem veřejné moci, současně však dovodil, že i na ni lze v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. K tomuto názoru ho přivedlo výsadní postavení ČT, jemuž se těší na poli svého působení, a k němuž má vytvořené specifické podmínky v podobě způsobu financování z televizních poplatků, stanovených zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže si navíc ČT agendu televizních poplatků sama spravuje, pak se podle Ústavního soudu do značné míry vytrácí racionální smysl právního zastoupení advokátem. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by v ČT nedisponovali pracovníci právního Útvaru správy a vymáhání televizních poplatků. Ústavní soud v závěru konstatoval, že měl-li televizní poplatek podle v nálezu citované výroční zprávy z roku 2011 pokrývat takřka 90 % nákladů rozpočtu na rok 2012, pak je jistě žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama. Vzhledem k uvedenému soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení sestávajících se pouze ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč dle položky 2 písm. a) sazebníku soudních poplatků zákona č. 549/1991 Sb. a dále dva režijní paušály po 100 Kč podle § 1 odst. 1 a § 2 vyhl. č. 254/2015 Sb. tak, jako by žalobce nebyl zastoupen zástupcem. Náklady řízení jsou tedy ve výši 600 Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. uložil soud žalované povinnost zaplatit tyto náklady řízení k rukám zástupce účastníka.