5 C 388/2018-404 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobci se žalobou podanou u zdejšího soudu dne [datum], ve znění jejího doplnění ze dne [datum] (č.l. 227 spisu), domáhali proti žalovaným jednak vyklizení pozemků specifikovaných ve výroku I. a IV. tohoto rozsudku (dále též i jako„ předmětné pozemky“), jednak vydání užitků a plodů z předmětných pozemků, a též in eventum (pro případ zamítnutí žaloby v části na vyklizení) zaplacení peněžité náhrady za předmětné pozemky po každém z žalovaných 100.000 Kč. Žalobkyně a) se pak navíc domáhala určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. 2. Podáním ze dne [datum] žalobci jednak shrnuli všechna svá dosavadní tvrzení a stanoviska, která dále doplnili, a to i s ohledem na již skončená, jakož i souběžně vedená řízení u zdejších soudů, jednak navrhli změnu žaloby. O této změně žaloby soud rozhodl při jednání v souladu s ustanovením § 95 občanského soudního řádu. 3. Žalobci žalobu odůvodnili zejména tím, že původním vlastníkem sporných předmětných pozemků byl [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno], který je nabyl na základě odevzdací listiny bývalého Krajského soudu civilního v [obec] ze dne 13. 5. 1930, č.j. D1/29/27, a ze dne 16. 10. 1930, č.j. D2/29/91, a odevzdací listiny bývalého Krajského soudu civilního v [obec] ze dne 7. 6. 1930, č.j. F ([číslo]) [číslo]. Všeobecným právním nástupcem [jméno] [jméno] [příjmení] je žalobkyně a). Československý stát se však v roce 1945 chopil držby sporných nemovitých věcí na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, přestože [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] nebyl německé, nýbrž [anonymizováno] národnosti, a pravidla o konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. se na něj již z tohoto důvodu nevztahovala. Mimoto o konfiskaci jeho majetku rozhodl bývalý Okresní národní výbor v Olomouci jako absolutně věcně nepříslušný správní orgán a nadto tím zasáhl do exekuční imunity tehdejšího vlastníka sporných nemovitých věcí jako hlavy státu podle mezinárodního práva veřejného. Z tohoto důvodu se rozhodnutí správního orgánu o jejich konfiskaci jeví jako nicotné. Okresní národní výbor v Olomouci, který měl rozhodnutí o konfiskaci v červenci 1945 vydat, v té době neexistoval. I kdyby existoval, neměl pravomoc ve vztahu k nemovitostem v daném řízení, neboť tyto se nacházely mimo hranice jeho potenciálního územního obvodu. Civilní soudy jsou oprávněny samostatně posuzovat jako předběžnou otázku záležitosti, které si v rámci správního řízení posuzují správní orgány. V návaznosti na uvedené proto žalobci dále zdůrazňují, že jádro sporu zahájeného žalobou podle § 1040 o.z. spočívá ve vyřešení otázky, zda žalovaní nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem v roce 1945 od žalobkyně a), resp. jejího právního předchůdce. Odkaz žalovaných na stanovisko pléna Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 je v tomto ohledu podle žalobců zavádějící z řady dále uvedených důvodů, které žalobci velmi podrobně vysvětlují a jednotlivé argumenty a teze se opakují. Především žalobci tvrdí a vysvětlují, proč stanovisko není aplikovatelné na žaloby na vyklizení nemovitostí. Žalobci se domáhají vyklizení prostřednictvím reivindikační žaloby. Na rozdíl od případů nároků na určení vlastnictví učiněných podle § 80 o. s. ř., u žaloby na vyklizení nemovitých věcí není vyžadováno, aby byla podána pouze v naléhavém právním zájmu. Podle žalobců není stanovisko aplikovatelné na případ, kdy vlastnictví nezaniklo před 25. 2. 1948, dále není aplikovatelné na žaloby směřující výlučně proti státu (cílem stanoviska je podle žalobců ochrana dobré víry třetích osob). Stanovisko je podle žalobců naopak aplikovatelné pouze na žaloby týkající se majetku, ke kterému existuje konfiskační správní akt. Samotný dekret vyžadoval přijetí správního aktu konfiskujícího konkrétní majetek včetně uvedení obce, v níž se nemovitost nacházela spolu s dalšími jedinečnými znaky a vlastnostmi jako parcelní číslo apod. Výklad stanoviska žalovanými v tomto řízení je v rozporu s právem na přístup k soudu s plnou jurisdikcí a představuje faktické odejmutí nemovitosti. Výklad stanoviska je dále neslučitelný se zákazem diskriminace. V této souvislosti žalobci poukazovali na tzv. Říčanský případ (věc řešena u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 a u Ústavního soudu ČR pod sp. zn. III ÚS 2130/17). Žalovaným se tedy nedostává právní důvod k nabytí sporných nemovitých věcí, zatímco vlastnické právo jejich původního vlastníka zůstalo nedotčeno a po jeho úmrtí přešlo na žalobkyni a) jako jeho všeobecnou právní nástupkyni. Žalobci b) k nim pak podle vnitrostátního práva [anonymizována dvě slova] přísluší požívací právo. Žalovaní zasahují do práva žalobce b) na soukromý život, neboť je proti své vůli veřejně označován za Němce navzdory své [anonymizováno] národní identitě. Pro případ, že by soud shledal, že žalovaní nejsou povinni vydat předmětné nemovitosti, pak žalobci požadují náhradu za de facto nezákonné odejmutí nemovitostí. Totiž pokud by bylo akceptováno tvrzení žalovaných, že nemovitosti byly konfiskovány v roce 1945, měli by i tak žalobci nárok na náhradu na základě skutečnosti, že žalovaný stát porušil mezinárodní právo, jež zapovídá vyvlastnění majetku cizinců bez náhrady. Jelikož žalovaný stát porušil mezinárodní právo, mají žalobci nárok na náhradu. Držba nárokovaných předmětných nemovitostí žalovanými není řádná, poctivá ani pravá, jedná se o faktickou okupaci a žalovaní jsou tedy povinni vydat žalobcům veškerý užitek, kterého svým protiprávním činem nabyli a nahradit žalobcům veškerou vzniklou škodu. Přesnou výši této škody žalobci nejsou schopni zjistit, proto žádají, aby soud vyzval žalované k předložení účetních a obchodních listin za období od 1. 1. 1951 do současnosti. Prozatím vyčíslují nárok částkou 100.000 Kč a vyhrazují si právo v průběhu řízení tuto částku zvýšit či snížit. Obsahuje-li žaloba též určovací nárok, jde jen o pomocný petit s cílem vyhovět katastrálnímu zákonu a stávající praxi katastrálních úřadů, které odmítají zapisovat vlastnická práva na základě nároku na vyklizení. Věcné rozhodnutí o žalobě na vyklizení musí tento soud dovést k závěru, který je podporován i konstantní judikaturou, že žalobci mají naléhavý právní zájem na zapsání do katastru nemovitostí, jakožto oprávnění vlastníci. Požadavky katastrálního zákona tvoří naléhavý právní zájem žalobců, kteří se domáhají vyklizení a změny zápisu vlastnictví nemovitostí. Žalobci nadto dodávají, že žalovaní opomíjejí naléhavý právní zájem žalobců, jak byl popsán v žalobě ze dne 20. 12. 2018, tj. aby bylo státu zabráněno v případném získání vlastnických práv k nemovitostem mimořádným vydržením. Opomíjejí skutečnost, že soudní praxe (jakož i restituční předpisy) vede k závěru, že státu nevzniklo vlastnictví přijetím restitučních předpisů; naopak, potvrzují, že stát nemá žádná vlastnická práva k některým z jím držených nemovitostí. Stanovisko tedy pouze de facto (procesně) zakonzervovalo situaci, kdy stát není vlastníkem jím neoprávněně držených nemovitostí, ovšem vlastníkům je odňata možnost bránit svá práva prostřednictvím žaloby o určení vlastnictví. 4. Žalovaní č. 1 a č. 2 s žalobou nesouhlasili a navrhovali její zamítnutí. Na svou obranu shodně zdůrazňovali, že rozhodující pro právní posouzení této věci je skutečnost, zda žalobkyně a) je vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť na tom svým způsobem závisí nedůvodnost ostatních uplatněných nároků. Žalobkyni a) však na požadovaném určení nesvědčí naléhavý právní zájem. Žalobcům schází i aktivní věcná legitimace, protože podle právní úpravy účinné v době úmrtí právního předchůdce žalobců se co do nemovitých věcí ležících na území Československé socialistické republiky vyžadovalo projednání dědictví československým státním notářstvím, k němuž však nedošlo. Chybí-li vlastnické právo žalobkyně a), nemůže od něj žalobce b) dobře odvozovat tvrzené požívací právo. Předmětné nemovitosti vlastnil [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] jako soukromá osoba. Stát se stal vlastníkem sporných nemovitých věcí konfiskací podle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb., odkázali též na rozhodování správních orgánů a soudu v dané věci (tj. vyhláška Okresního národního výboru v Olomouci, proti níž podaná stížnost byla [příjmení] národním výborem v [obec] zamítnuta a rozhodnutí bylo potvrzeno Správním soudem v Bratislavě, rozhodnutí Okresního národního výboru Olomouc — venkov, kterým byla zamítnut návrh právního předchůdce žalobců na povolení výjimky z konfiskace). Konfiskace měly své specifické historické místo v poválečné době, Československo neporušilo žádné závazky plynoucí z mezinárodního obyčejového práva a nevznikla mu povinnost k náhradě újmy. Zpochybnění vlastnického práva státu ke sporným nemovitým věcem po takto dlouhé době se pak žalovaným jeví jako rozporné se zásadou právní jistoty. Na konfiskaci nemovitého majetku j