24 C 109/2021-93 — Okresní soud v Novém Jičíně

1. Žalobou, doručenou soudu dne 2. 2. 2021, se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 50 000 Kč, úroku ve výši 10 % ročně z částky 50 000 Kč od 18. 5. 2018 do 31. 12. 2019 a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 50 000 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení. Žalobce tvrdil, že zapůjčil žalovanému dne 17. 5. 2018 částku 50 000 Kč, kdy si ujednali, že žalovaný tuto částku vrátí nejpozději dne 31. 12. 2019 spolu s dohodnutým úrokem ve výši 10 % ročně za dobu trvání výpůjčky. Žalovaný zapůjčené finanční prostředky nevrátil, a to ani přes nesčetné urgence žalobce. Dne 12. 1. 2021 byl žalovanému prostřednictvím právního zástupce žalobce zaslán pokus o smír, kdy mu byla stanovena nejzazší lhůta k úhradě svého dluhu, a to do 31. 1. 2021. Na tuto výzvu však žalovaný nijak nereagoval. 2. Žalovaný se ve věci samé nevyjádřil. Z důvodu neznámého pobytu byl žalovanému podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) ustanoven opatrovník v osobě advokátky [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Opatrovnice žalovaného navrhovala zamítnutí žaloby. Namítala, že žalobce dokládá svůj tvrzený nárok výdajovým pokladním dokladem ze dne 17. 5. 2018, ze kterého s jistotou neplyne, že jej podepsal právě žalovaný a že zde uvedený podpis je jeho pravým podpisem. 3. Soud vzal za prokázané, že žalobce vyplatil žalovanému dne 17. 5. 2018 částku 50 000 Kč jako půjčku do 31. 12. 2019 s úrokem ve výši 10 % ročně, což oba účastníci potvrdili svými podpisy na výdajovém pokladním dokladu ze dne 17. 5. 2018 (z výdajového pokladního dokladu ze dne 17. 5. 2018). Žalobce písemně vyzval žalovaného dne 12. 1. 2021 k zaplacení celkové částky 58 123 Kč, představující jistinu zapůjčené peněžní částky ve výši 50 000 Kč a smluvní úrok 10 % ročně od 18. 5. 2018 do 31. 12. 2019 ve výši 8 123 Kč, v dodatečné lhůtě do 31. 1. 2021 (z výzvy k plnění ze dne 12. 1. 2021 a z poštovního podacího archu ze dne 12. 1. 2021). Znalec v oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo [celé jméno znalce] ve svém písemném znaleckém posudku ze dne 5. 5. 2022 [číslo] 2022 porovnal (žalobcem tvrzený) podpis žalovaného na výdajovém pokladním dokladu ze dne 17. 5. 2018 s úředně ověřenými podpisy žalovaného na listinách, které se nacházejí v rejstříkových spisech Krajského soudu v Ostravě sp. zn. C [číslo], C [číslo], C [číslo] a C [číslo], jakož i s prostými podpisy žalovaného na listinách, které se nacházejí ve spisech Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 12 C 139/2011 (číslo listu 27) a 4 T 213/2008, vyhotovenými v období let 1994 až 2015, a určil, že sporný podpis, který má znít na jméno [celé jméno žalovaného] na originálu výdajového pokladního dokladu ze dne 17. 5. 2018 na částku 50 000 Kč (podpis v části„ Přijal:“) je s vysokou pravděpodobností pravým podpisem žalovaného [celé jméno žalovaného]. Stanovení kategorického stupně závěru zkoumání pravosti sporného podpisu bránila poněkud nižší kvalita zajištěného srovnávacího materiálu žalovaného, neboť v něm chyběly ukázky jeho podpisů z doby bližší předpokládané době vzniku sporného podpisu. Znalec vyhodnocoval jak sporný podpis žalovaného, tak i srovnávací materiál žalovaného a provedl komparaci sporného podpisu a srovnávacích podpisů žalovaného po odborné stránce, kterými se podrobně zabýval na č. l. 66-75 znaleckého posudku, když po provedené analýze sporného a srovnávacích podpisů, jejich vzájemné komparaci, vyhodnocení nalezených znaků a jejich zasazování do možných hypotéz vzniku sporného podpisu, považoval za objektivně možné závěr zkoumání formulovat ve vysoké kladné rovině pravděpodobnosti. Při stanovení závěru zkoumání pravosti sporného podpisu na jméno [celé jméno žalovaného] znalec odůvodnil výsledky svého zkoumání tak, že na základě nalezených znaků je možné rozhodovat jen mezi jeho pravostí a padělkem, který byl vyhotovený jiným, neznámým pisatelem, a to nápodobou vzoru podpisu žalovaného. Možnost, že by se mohlo jednat o podpis zcela smyšlený, znalec považoval za vyloučenou, neboť v tom případě by nalezené shodné znaky musely být důsledkem náhodné shody rukopisu jiné osoby, což je při míře individualizace podpisu žalovaného zcela nereálné. V průběhu znaleckého zkoumání rovněž nebyly nalezeny žádné důkazy pro variantu tzv. technického padělku. Shodné znaky ve většině hodnotitelských hledisek obecné i zvláštní roviny zkoumání, zjištěné mezi spornými podpisem a srovnávacími podpisy žalovaného, spolu se shodou v celkové kvalitě psaní, však významně stojí proti variantě napodobeniny. Po komplexním vyhodnocení všech nalezených znaků, tedy po stanovení směru závěru zkoumání, znalec považoval všechny zjištěné shody za určující a klonil se na stranu pravosti sporného podpisu, tedy toho, že jeho pisatelem byla právě ta osoba, na jejíž jméno má znít, a to žalovaný [celé jméno žalovaného]. Znaky rozdílné, případně znaky, které jsou za mezí variability znaků vymezené zajištěnými srovnávacími podpisy, pak jsou podle znalce patrně buďto znaky nepoznané variability jeho podpisu v důsledku vývoje v čase, případně se může jednat i o důsledek nějakého zkomolení podpisů vlivem neobvyklých písařských podmínek při jeho psaní, popř. i o kombinaci obou těchto možností. Za zcela nejobjektivnější a nejpřesnější stupeň závěru, tedy závěr dostatečně podložený zjištěnými znaky, tak znalce považoval závěr formulovaný ve vysoké kladné rovině pravděpodobnosti. Pokud jde o obecně možné závěry, znalec vycházel z toho, že jsou vyjádřeny buď jako závěr kategorický, nerozhodný, nebo v některé ze tří pravděpodobnostních rovin, které v české písmoznalecké praxi znamenají pravděpodobnost nízkou, pravděpodobnost střední a pravděpodobnost vysokou. [obec] pravděpodobnost pak vyjadřuje stupeň mezi závěrem ve střední rovině pravděpodobnosti a závěrem kategorickým (ze znaleckého posudku [celé jméno znalce] ze dne 5. 5. 2022 [číslo] 2022). 4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 5. Podle § 2392 věty první o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. 6. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 7. Soud se nejprve zabýval otázkou pravomoci, resp. mezinárodní příslušnosti, když dospěl k závěru, že tato je dána podle článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, označovaného jako„ Brusel I bis“, neboť žalovaný, který je státním příslušníkem Chorvatska, může být žalován v České republice, protože se zde nachází místo, kde závazek ze smlouvy o zápůjčce (uzavřené mezi účastníky) byl nebo měl být splněn (splniště). Použitelné rozhodné právo je právo české podle čl. 4 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, označovaného jako„ Řím I.“, když podle tohoto kolizního ustanovení se (při absenci volby rozhodného práva) smlouva o zápůjčce řídí právem země, v níž má strana, která je povinna poskytnout plnění charakteristické pro smlouvu, své obvyklé bydliště, což je v tomto případě obvyklé bydliště žalobce jako zapůjčitele v České republice. 8. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla dne 17. 5. 2018 uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku. Tato zápůjčka spočívala v tom, že žalobce jako zapůjčitel přenechal žalovanému jako vydlužiteli zastupitelnou věc, v daném případě peněžní částku ve výši 50 000 Kč tak, aby ji dle libosti užil a po čase vrátil spolu se sjednanými úroky ve smyslu ustanovení § 2392 věty první občanského zákoníku, kdy byly sjednány úroky ve výši 10 % ročně, což vyplývá z výdajového pokladního dokladu ze dne 17. 5. 2018, který obsahuje podpisy jak zapůjčitele, tedy žalobce, tak i vydlužitele, tedy žalovaného, kteří jsou zde dostatečným způsobem identifikováni. Soud provedl nejen důkaz touto listinou - výdajovým pokladním dokladem, ale zabýval se také námitkou ze strany žalovaného, učiněnou prostřednictvím jeho opatrovnice, že na předmětné listině podpis vydlužitele není jeho vlastnoručním, resp. pravým podpisem. Za tím účelem soud nechal vypracovat písemný znalecký posudek [celé jméno znalce] ze dne 5. 5. 2022, který se s využitím soudu dostupného srovnávacího materiálu zabýval otázkou pravosti podpisu žalovaného na předmětné listině, resp. určením, zda, popř. s jakou mírou pravděpodobnosti se jedná o vlastnoruční podpis žalovaného, když v tomto směru znalec konstatoval skutečnost, že zde chybí ukázky podpisu žalovaného z doby bl